Den před Štědrým dnem roku 1787 se britský trojstěžník s příčným ráhnovým oplachtěním, vyzbrojený 4 děly a s posádkou 46 mužů, vydává jiho-jihozápadním kurzem směrem na Tahiti. Námořníci tam mají sehnat sazenice chlebovníku, levné rostliny, jejíž plody mají sloužit jako potrava pro tvrdě pracující otroky na ostrovech v Karibiku.

Cesta byla poklidná až do doby, kdy loď dorazila k legendárnímu a nebezpečnému mysu Horn. Měsíc celá posádka, v čele s kapitánem Williamem Blighem, bojovala s rozbouřenými vodami ve dne a v noci. I když byl třiatřicetiletý kapitán ostříleným námořníkem, který znal dobře vody kolem Tahiti a Jamajky a byl mimo jiné i palubním mistrem při poslední plavbě známého kapitána Jamese Cooka, mys Horn se mu obeplout nepodařilo. Vyčerpaní námořníci tedy obrátili loď nazpátek a pluli kolem mysu Dobré naděje do Indického oceánu a pak pod Austrálií a Tasmánií do Pacifiku.

Celá cesta na Tahiti jim tak trvala deset měsíců. 304 dlouhých a strastiplných dnů na palubě plné zpocených mužů, čtyřiadvacetihodinové práce s nevyzpytatelným počasím a jídlem na příděl. Není tedy divu, že když dorazili do zeleného ráje, v němž ho přivítaly polonahé krasavice, nikomu se zpátky na vrzající loď už nechtělo.

Navíc, díky zpoždění a nedostatečnému naplánování, museli v zeleném ráji počkat dalších pět měsíců, než ze semínek vyrostly rostliny schopné převozu na lodi. V tomto období si námořníci, včetně kapitánova přítele Fletchera Christiana, sehnali ženy a zakládali rodiny.

Příkaz k nalodění byl jako rána do tváře. Muži se rozloučili s plakajícími domorodkyněmi a jen jako ve snách se vrátili ke své původní profesi, jež pro ně byla nyní utrpením. I mírný kapitán Bligh po vyplutí z Tahiti přitvrdil svůj přístup a trestal každou chybu. Z nízké morálky svých námořníků vinil právě svého přítele Christiana. Obviňováním, hádkami a pouhými příkazy a rozkazy dosáhl toho, že nespokojenost a napětí ještě zesílilo. Po třech týdnech plavby, 28. dubna 1789 se kolem 4 hodiny ráno rozhodli nespokojení a osamělí námořníci jednat. Ozbrojili se a pod vedením Christiana probudili kapitána tak, že ho přitlačili puškami k posteli. Téměř bez boje převzali kontrolu nad lodí a její posádka se rozdělila na dvě poloviny. Kapitána Bligha a dalších 18 mužů, kteří mu zůstali věrní, a ten zbytek. Vzbouřenci pak posadili kapitána s jeho muži do záchranného člunu a zanechali je svému osudu.

I když to vypadalo jako trest smrti, dokázali kapitánovi věrní s minimem jídla, pití a bez navigačních přístrojů, kromě kapitánova sextantu, přežít 47 dní a urazit 3600 námořních mil. Jedinou tragédií se stala smrt člena posádky sedmimetrového člunu, když chtěli na ostrově Tofua požádat o jídlo a vodu. Domorodci je však chladnokrevně zahnali a jednoho muže zabili.

Kapitán Bligh ale dokázal udržet naději zbývajících mužů a společně tak dorazili do přístavu Kupang na ostrově Timor. Zbědovaný, polomrtvý, ale s touhou pomstít se vzbouřencům, oznámil kapitán krádež lodi a čekal, až ho s druhy dopraví zpět do Anglie. "Vím, jak šokovaná budete z této záležitosti, ale žádám vás, má drahá Betsy, abyste to brala jako minulost, abychom se společně mohli těšit na budoucnost. Nic než toto a vědomí, že jsem udělal dobře, mě nemohlo podpořit." To napsal kapitán Bligh své ženě Betsy v dopise, v němž vysvětloval, jak vzpoura na lodi Bounty probíhala. (Zdroj: https://www.famous-trials.com/bounty/401-letters)

Mezitím se vzbouřenci vrátili zpět domů na Tahiti. Devět mužů v čele s Christianem, svými ženami a pár tahitskými domorodci se ale bálo Britů a trestu smrti, který jim hrozil, kdyby je na ostrově našli. Proto se rozhodli najít svůj vlastní ráj. Dorazili nakonec na ostrov Pitcairn, kde založili kolonii.

Potomci britských námořníků a jejich tahitských žen na Pitcairnově ostrově žijí dodnes. Ostatní, kteří na Tahiti zůstali, byli pověšeni za zradu britskými námořníky, kteří je tam přijeli potrestat. (Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Mutiny_on_the_Bounty)