Byla šílená zima a vánice, když Rogozov pocítil divné štípání v pravém podbřišku. Bolest se snažil rozchodit, ale bylo to marné. „Jako chirurg neměl potíže s diagnostikováním akutní apendicitidy,“ říká jeho syn Vladislav, který působil na klinice anesteziologie a resuscitace v Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze a nyní žije v britském Sheffieldu. „Byl to stav, který mnohokrát operoval. V civilizovaném světě je to rutinní operace. Bohužel tento detail v polární pustině chyběl."
Rogozov byl součástí šesté sovětské antarktické expedice. Tým dvanácti lidí byl vyslán, aby postavili novou základnu v Schirmacherově oáze. Cesta z Ruska do Antarktidy trvala po moři 36 dní. Chirurgovi bylo jasné, že se cizí pomoci nedočká.
Nebyla to snadná volba. Rogozov věděl, že jeho slepé střevo může prasknout, a pokud by se to stalo, téměř jistě by ho to zabilo. A zatímco zvažoval své možnosti, jeho příznaky se zhoršily. „Musel by si otevřít břicho, aby vytáhl střeva,“ říká Vladislav. „Nevěděl, jestli je to lidsky možné.“ I přesto se rozhodl, že než zemřít, zkusí se operovat sám. Velitel odpovědný za základnu Novolazarevskaya však musel k tomuto zákroku získat požehnání Moskvy. „Pokud by můj otec selhal a zemřel, rozhodně by to na program sovětské Antarktidy vrhlo vlnu negativní publicity,“ říká Vladislav.
Rogozov vypracoval podrobný plán, jak se operace bude vyvíjet, a přidělil svým kolegům konkrétní role a úkoly. „Byl tak systematický, že je dokonce poučil, co mají dělat, když ztratí vědomí - jak mu podat adrenalin a provést umělou ventilaci,“ říká Vladislav. „Nemyslím si, že jeho příprava mohla být lepší.“
Celková anestezie nepřipadala v úvahu. Mohl si tak dát pouze lokální anestetikum, které však téměř nepůsobilo.
„Moji chudí pomocníci! Na poslední chvíli jsem se na ně podíval. Stáli tam a v obličeji byli bledší než jejich pláště,“ napsal později Rogozov. „Také jsem se bál. Ale když jsem vzal jehlu s novokainem a dal jsem si první injekci, nějak jsem se automaticky přepnul do provozního režimu a od té chvíle jsem si ničeho jiného nevšímal.“ Operace trvala necelé dvě hodiny. Původně mu mělo pomoci i zrcadlo, ale obrácený obraz ho mátl. Aby na střevo viděl, vyndal si ho a položil na břicho.
„Krvácení je docela silné, ale dávám si na čas...Otevřením pobřišnice jsem poranil slepé střevo a musel jsem ho zašít,“ napsal Rogozov. „Stávám se stále slabší, hlava se mi začíná točit. Každé čtyři až pět minut odpočívám 20 - 25 sekund...Konečně to tady je, ten prokletý přívěsek! S hrůzou si všimnu tmavé skvrny na jeho základně. To znamená jen o den déle a prasklo by to..." Následné kroky šly již rychle, asistenti nástroje umyli, operační pokoj uklidili a Rogozov si vzal antibiotika a prášky na spaní.
Rogozov se vrátil domů jako národní hrdina. Jeho neuvěřitelný příběh o přežití byl mocným nástrojem pro sovětskou propagandu. Byl porovnáván s Jurijem Gagarinem, který se pouhých 18 dni před operací stal prvním mužem ve vesmíru. (Zdroj: www.bbc.com)
Příběh mladého a pohledného lékaře fascinoval i lékařku Marcelu. Napsala mu dopis a pozvala ho do Československa. Rogozov nabídku přijal s cílem procvičit si češtinu, když ale Marcelu uviděl, zamiloval se. Po několika dnech ji požádal o ruku. Mladá medička souhlasila. Manželství však vydrželo pouze šest let. Mladé ženě se stýskalo po vlasti. Když byl tedy její muž v nemocnici, sbalila sebe i dvě děti a odjela. (ajeshashok.com)
