Bylo to v době, kdy mnohým dospívajícím dívkám v Evropě nebylo umožněno žít normální život. Lepa Radićová vyrostla v chudé rodině bosenských Srbů ve vesnici Gašnica. Otec a jeho bratři byli zapálení komunisté a pro revoluční ideály nadchli i své děti. Když v roce 1941 napadli Jugoslávii nacisté a o moc v zemi usilovali Ustašovci, rodina se pro své komunistické aktivity ocitla na seznamu nepohodlných osob. Hned v listopadu byli všichni Radićové zatčeni a vsazeni do vězení, včetně dětí. Těsně před Vánocemi se jim podařilo uprchnout.

Domů se vrátit nemohli, a tak se připojili k partyzánům. Patnáctiletá Lepa bojovala se 7. Partyzánskou skupinou 2. Krajského velitelství přímo v první linii. Kličkovala mezi kulkami a vybuchujícími granáty, aby odtahovala raněné druhy do bezpečí. Sama neváhala vzít do ruky samopal a střílet na nepřátele.

O dva roky později padla během bitvy do zajetí. Nacisté se z ní snažili vypáčit jména jejích velitelů, mučili ji několik dní, ale Lepa nepromluvila. Poslední možnost k záchraně života dostala přímo na popravišti, kdy jí už kati navlékali oprátku. "Nejsem zrádkyní svého lidu. Ti, na které se ptáte, se sami představí, až se jim podaří vyhnat všechny zločince z této země, až do posledního muže," odpověděla dívka beze strachu před shromážděnými obyvateli města Bosanská Krupa.

Za svou statečnost získala Lepa Radićová posmrtně řád Lidového hrdiny a v zemích bývalé Jugoslávie dodnes platí za jednu z nejodvážnějších žen národních dějin.