Dnešní svět je s leprou smířený a vůči nakaženým tolerantnější než kdy dřív. Stále je to ovšem nemoc plná předsudků a obav. Lidé se k nemocným bojí přiblížit a podat jim ruku, protože se domnívají, že se okamžitě nakazí. Lepra přitom funguje jinak – přenáší se kapénkově a to pouze v případě delšího styku s nakaženým. Podle posledních studií má 95 % populace proti bakterii Mycobacterium leprae imunitu. Ročně se ovšem nakazí až 250 000 lidí, převážně z rozvojových zemí.

Postupem času vznikala striktní pravidla, opakující i volně navazující na ty sepsaná ve Starém zákoně, která musel infikovaný dodržovat. Aby byl co nejsnáze identifikován z dálky, byl opatřen zvonečkem na krk. Zlověstné cinkání upozornilo ostatní na blížícího se malomocného a lidé se rozprchli.

Nečistý, nečistý!

Nakažený leprou se rovněž oblékal do speciálního hávu určeného taktéž ke snadné identifikaci. Kdykoliv se člověk přiblížil ke zdravým občanům, musel opakovat slova Nečistý, nečistý, aby je na sebe předčasně upozornil.

Mezi další pravidla patřilo zákaz uzavírání manželství. Příčina onemocnění a šíření nákazy byly velkými otazníky a nikdo nemohl riskovat, že infikovaný jedinec nakazí svou polovičku a společně zplodí potomka s leprou.

Situace se zpřísnila ve 13. století, kdy se malomocným také zakázal vstup do chrámů a klášterů, na tržiště a na místa s větší koncentrací lidí. Rovněž měli zákaz používat stejný zdroj vody jako ostatní.

Vraždění malomocných ve 20. století

Malomocní se ale odjakživa vysidlovali do neobydlených oblastí, nejčastěji do přírody, kde byli nuceni přespávat pod stanem nebo v jeskyni. Posléze se pro ně stavěly malé osady a kolonie, ve kterých musela být kaple a kněz. Ve středověku a novověku se pro ně utvářela rozlehlá leprosária, mezi ta nejznámější patřil havajský ostrov Molokai nebo Spinalonga poblíž Kréty.

Existují příběhy masového vraždění, v moderní historii se s takovou situací malomocní setkali na počátku 20. století v posledním evropském leprosáriu Tichileşti v Rumunsku. Po první světové válce v roce 1918 bylo mnoho nakažených vyvezeno z leprosária do města Largeanca, kde je povraždili a jejich těla spálili. Dnes v této kolonii žije zhruba 10 posledních obyvatel, kteří se, na rozdíl od svých předchůdců, těší ze života i přesto, že se jim tělo pomalu rozpadá.