Ve středověku byla medicínská věda na zcela jiné úrovni a s epidemiemi takových nemocí, jako byla lepra, si nedokázala poradit, Nejčastěji proto byli nemocní zavíráni do izolace. Z nemoci panovala obecná panika, která přesahovala utrpení nemocných. Malomocenství totiž bylo ve středověku považováno za „zvláštní“ nemoc, na níž se opakovaně odkazuje i v Bibli. Faktem ale je, že malomocenství popsané v Bibli nebylo malomocenstvím v dnešním slova smyslu – biblické odkazy většinou zahrnují velké množství kožních chorob.
Diagnostikování lepry ve středověku
Malomocenství je nemoc, nazývaná též nemocí chudých, při níž jedinci v pokročilých stádiích odpadávají celé kusy tkáně. Své jméno – Hansenova choroba – pak získala nemoc až po objevu učiněném G.H. Armauerem Hansenem, který v Norsku v roce 1873 zjistil, že původcem nemoci je bakterie Mycobacterium leprae.
Samotné slovo malomocenství pak pochází ze starověké řečtiny a přeneseně znamená „šupinatá kůže“. Dnes, protože je většina lidí vůči této chorobě přirozeně imunní, postihuje lepra zejména lidi v rozvojových zemích se špatným zdravotním systémem a omezenými zdroji.
Rozbořený dům pro malomocné
Lepra se objevila v Evropě na počátku 11. století a v 15. století již téměř zmizela. Předpokládá se však, že nemoc mohla být přivezena do Evropy ze zemí Blízkého východu účastníky křížových výprav. V té době však nebyla spojována s chudobou, ale naopak byla spíše nemocí vyšší třídy.
V té době bylo i jiné chování k nemocným – ostatní s nimi soucítili a snažili se jim poskytnout tu nejlepší možnou péči.
Bývalá pevnost pro malomocné na řecké Krétě
Když se ale lepra rozmohla a nabírala na epidemii, změnil se i postoj lidí k ní. Jak výskyt choroby rostl, lidé s leprou byli ponižováni a považováni za nečisté a hříšné. Ve středověku byli dokonce jistým způsobem i veřejně hanobeni – byli nuceni nosit klapku a později zvon, aby byli slyšet a varovali tak ostatní, že se blíží. Zdraví jedinci se jim tak mohli vyhnout a měli dostatek času se skrýt
Zvon tak mohl nejen varovat, ale i přilákat pozornost těch, kdo by ještě byli schopni pomoci nějaký darem nebo penězi.
Jak jsme již řekli, ve středověku bylo mnoho kožních onemocnění označeno pojmem „malomocenství“. Lidé sem z nevědomosti míchali i ekzémy, psoriázu či rakovinu kůže.
Chlapec nemocný leprou
Osoba nemocná leprou byla považována za nečistou až do 12. století. V té době pak začaly vznikat celé komunity malomocných – byly pro ně stavěny, či spíše vymezeny, speciální domy a celá nečistá komunita byla oddělena od zbytku společnosti. Věřilo a tradovalo se, že lepra je velice nakažlivá.
Benediktinský mnich a kronikář Matthew Paris, který žil v období mezi lety 1200 až 1259, odhadoval, že v Evropě se vyskytovalo až na 19 000 domů malomocných, z toho byly 2 000 ve Francii a více než stovka v Anglii.
Tyto domy byly provozovány obdobně jako kláštery, takže sloužily jak pro péči o tyto lidi, tak pro jejich karanténu.
Některé zdroje zase označovaly lidi nemocné leprou za ty, kdo musejí na zemi procházet peklem – očistcem, a jejich samotné utrpení pak bylo povýšeno na svaté. Nemocní v domech pro malomocné trávili mnoho času modlitbou. Navíc se v té době věřilo, že malomocenství je pohlavně přenosná choroba, domy malomocných přiměly trpící složit slib cudnosti.
Ti, kdo se chtěli podobné izolaci vyhnout, museli slíbit, že budou žít odloučení, a slíbit, že nevkročí do žádného kostela nebo na tržiště a nedotknou se ani okraje nebo provazu studny. Museli nosit rukavice a byli vlastně také vyloučeni ze společenského dění.
Slavní nemocní
Mezi slavné trpící leprou patří například Jeruzalémský král Baldwin IV., který navzdory své nemoci nadále vládl, a Alice Leper, cisterciácká jeptiška, která se stala mučedníkem malomocných.
Mnoho bohatých lidí i ve středověku poskytovalo malomocným dary a pomoc; například Roger de Lacy, Richardův bratr, daroval svou půdu na to, aby na ní byla postavena nemocnice pro malomocné u břehu řeky Ribble poblíž Clitheroe. Dnes stojí na místě hotel Edisford a nemocnice se jmenovala Svatý Mikuláš.
Zdroje:
