Lepru neboli malomocenství lze v dnešní době úspěšně vyléčit, pokud se nemoc podchytí v raném stadiu. Bohužel, komunistický režim diktátora Ceaușesca neměl na léčbě malomocných žádný zájem a raději předstíral, že tato choroba ve společnosti vůbec neexistuje. Osada Tichilești v deltě Dunaje byla oficiálně vymazána z mapy a střežili ji vojáci. Pokud sem někdo přicestoval, nepřišel sem dobrovolně. Leprosárium se stalo odkladištěm nepohodlných osob, které byly prohlášeny za mrtvé.
V Tichilești původně stával klášter, podle pověsti založený jednou rumunskou princeznou, jež sama trpěla leprou. V roce 1875 tu bylo zřízeno leprosárium, které sloužilo spíše k izolaci malomocných než k jejich léčbě. Pacienti tu živořili odkázáni na milodary lidí z blízkého města Isaccea, bydleli v dřevěných chatrčích a nezbylo jim než pozorovat, jak jim pozvolna odpadávají části kůže a končetin.
V roce 1918 byla část malomocných z neupřesněných důvodů odvezena a popravena. O ty, co zůstali, projevil roku 1926 zájem jistý novinář, který s nimi strávil pár týdnů a napsal o nich reportáž. Po této medializaci vláda nechala v Tichilești postavit slušné domky a nemocným začala zasílat příspěvky na jídlo.
O šest let později byly tyto příspěvky kvůli hospodářské krizi pozastaveny. Vyhladovělí malomocní se vydali do protestovat do města Isaccea a hrozili, že vtrhnou do Bukurešti. Z panického strachu před nákazou vláda povolala armádu, která protestující převezla zpět do kolonie. Od té doby se Tichilești stalo v Rumunsku tabu.
Smělo se o něm promluvit teprve po pádu Ceaușescova režimu. V novém miléniu zde žije už jen posledních 10 pacientů spolu s dvacítkou zdravotníků. Díky dotacím z Evropské unie mají k dispozici plně vybavené koupelny, ledničky, satelitní televizi i klimatizaci v jídelně. Mnoho návštěvníků sem stejně nezavítá. Lepra má mezi lidmi stále pověst vysoce nakažlivé nemoci, i když tento mýtus odborníci dávno vyvrátili: při setkání s malomocným má člověk méně než jednoprocentní pravděpodobnost, že se nakazí.
