Některé zdroje líčí, že ve středověku bývali provinilci posazeni do stísněných klecí a jejich údy se prostrčily otvory ven. Klec, přezdívaná létající rakev, se pak zavěsila na veřejném prostranství, a nebožák v ní umíral hlady a žízní, přičemž jeho nohy a ruce okusovali ptáci.

Tento postup však není historicky zcela dosvědčen, nebo se aspoň praktikoval jen zřídka. Pravděpodobnější verzí je, že kriminálník visel v kleci v mučírně a byla mu odpírána voda a potrava tak dlouho, dokud se nepřiznal. Známou formou trestu bylo potom máčení ve vodě - nepoctiví pekaři a švindlíři byli v kleci spouštěni do řeky; bylo-li zrovna léto a teplo, nedobrovolná koupel mohla být paradoxně docela příjemná.

V novověku pak klece určené k trestu získaly inovativní formu ve tvaru lidského těla, změnil se však i jejich účel. Tělo zločince do nich bylo umístěno až po popravě, která proběhla nejčastěji oběšením, a zavěšeno pro výstrahu na rynku. Protože si ale měšťané stěžovali na zápach a tlející maso považovali za zdroj nákazy moru, výstražné klece s mrtvolami se posléze objevovaly spíše na křižovatkách frekventovaných cest či u městských bran.

Vyvěšení mrtvého těla pro výstrahu jiným potenciálním zločincům bylo praktikováno v Anglii od roku 1751 a soudci tak mohli dodatečně potrestat popravené vrahy, piráty, zrádce i zloděje ovcí. Stávalo se ale, že se účel minul účinkem, a rozkládající se těla inspirovala poddané k nepokojům a revoltám. To se stalo třeba za vlády neoblíbeného krále Eduarda II., který nechal popravit své odpůrce Henryho z Montfortu a Henryho z Wylyntonu. Jejich zkrvavené ostatky zavěšené v klecích na cestě k Bristolu se pro nespokojený lid staly doslova relikviemi. Na místě prý docházelo i k zázrakům.

Praxi vyvěšování mrtvých ve své době kritizovali mnozí představitelé církve, podle nichž mělo potrestání zločince končit jeho smrtí. Poukazovalo se také na hygienická rizika spojená s umístěním mrtvol na veřejná místa. V roce 1834 byla výroba výstražných klecí jednou provždy zastavena.