S monogamií se u savců běžně nesetkáváme, nicméně v přírodě zcela vyloučena není, protože ji pozorujeme u většiny druhů ptáků. Ptačí samičky a samci se v 90 procentech případů rovnocenně starají o potomky a navzájem si jsou věrni po celou dobu produktivního věku. Obdobné chování se však dá vysledovat jen u 10 procent druhů savců. Kvůli podobnosti člověka s primáty vědci dříve usuzovali, že v pravěkých lidských skupinách to muselo fungovat stejně jako v dnešních tlupách šimpanzů, kde se vedení ujímá nejsilnější, dominantní samec a nárokuje si výhradní právo oplodňovat všechny samice ve skupině.
Monogamie mohla být tím zásadním rozdílem, který nás odlišil od opic.
Muž jako přirozený rozsévač
Z tohoto pohledu by byla pro člověka přirozená nejen polygamie ve stylu harému, ale také hierarchický systém společnosti, kde se na vrchol dostává ten nejsilnější a neustále musí odrážet útoky svých soupeřů. Žena by pak byla automaticky postavena do podřízené role matky starající se o děti, plna pochopení pro manželovy zálety. V minulosti bylo rozvinuto více teorií vysvětlujících, proč se u lidského druhu ujala monogamie jako výhodná forma spojení. Jedna z nich tvrdí, že monogamii prosadily ženy, aby mohly dokázat partnerovo otcovství, a otec nezabil jejich dítě jen kvůli podezření, že není jeho.
(Zdroj: www.sciencefocus.com)
Když se dva rozumně dohodnou...
Ale co když to bylo všechno jinak? Tuto otázku si položil antropolog Mark Dyble poté, co nastudoval sociální chování dvou primitivních kmenů v Kongu a na Filipínách. V obou případech se jejich příslušníci pohybují přírodou ve skupinách čítajících zhruba 20 jedinců, živí se lovem zvěře i ryb a k tomu sbírají ovoce, zeleninu a med. Jedná se tedy o typické "sběrače a lovce", jak nám je popisují učebnice pojednávající o pravěku.
Dybleho zaujalo, že žena i muž mají v těchto skupinách naprosto rovné postavení, vykonávají stejné činnosti a žijí v čisté monogamii. Spolu s nimi krajinou putují prarodiče a děti, případně i sourozenci partnerů. Dyble se svým týmem sestavil počítačový model, jak by taková skupina vypadala, kdyby v ní zaujal dominantní postavení muž, mohl o jejím složení rozhodovat sám a monogamie nebyla normou.
Rozhodně by zde ubylo mužů a přibylo žen. Jednotlivé skupiny by se navíc stávaly vzájemně konkurenčními, mezi vůdci by docházelo k bojům ve snaze rozšířit vlastní tlupu o nové samice. Ve skupině vedené monogamním rovnocenným párem však lze pozorovat zvláštní jev: pár provází jen nejbližší příbuzní, kteří se navzájem nemohou "ženit a vdávat". Partnery si musejí hledat v jiných skupinách, což znamená, že mezi skupinami dochází k dialogu, nikoli k nepřátelství. A navíc se tím krásně promíchají geny, takže nedochází k rodovým deformacím.
V pravěku možná mezi lidskými tlupami nedocházelo k nepřátelství.
Čím se lišíme od opic?
Mark Dyble je přesvědčen, že monogamie tímto způsobem pomohla lidstvu vytříbit genetickou výbavu, a dokonce i rozvinout řeč a další dovednosti. Muži mezi sebou neměli důvod soupeřit, ale naopak spolupracovali a předávali si nově nabyté znalosti. Díky tomu se náš druh evolučně vyšvihl vysoko nad šimpanze, kteří zůstali polygamní, agresivní a méně inteligentní.
K promiskuitě se podle Dybleho lidé uchýlili až poté, co se usadili na jednom místě, začali obdělávat půdu a hromadit zásoby sklizených potravin. Vždycky se našel někdo, kdo měl "nahromaděno" více a mohl si dovolit více žen a potomků. Muž a žena si rozdělili role, osady se rozrůzstaly o nové členy a mezi muži začala panovat konkurence. Jeden se stal vůdcem... a byli jsme zpátky u opičí mentality.
(Zdroj: www.theguardian.com)
