„Ten člověk je neskutečný,” pomyslel si trojnásobný nositel Železného kříže Erwin Maier, který měl na svém kontě 11 vzdušných vítězství. Ani se nenadál a Jak-1 se objevil za jeho zády. Zdálo se, jako kdyby sovětský pilot tušil, kam poletí. Německý stíhač brzy pochopil, že nemá šanci uniknout. Dokonale načasovaná střela ho poslala k zemi.
Maier se nehodlal vzdát. I přestože věděl, že dopadne na nepřátelské území, rozhodl se katapultovat. Živý a zdravý se snesl k zemi. O několik minut později již seděl na základně jako zajatec. „Měl bych jednu prosbu,” nadechl se. „Mohl bych se setkat s pilotem číslo 32, který mě sestřelil?” zeptal se. Velitel pluku se zasmál. „Samozřejmě. Myslím, že budete překvapen.” Za malou chvíli vstoupila do dveří drobná blondýnka. Lidija Vladimirovna Litvjaková.
Bílá růže od Stalingradu
Erwin Maier oněměl. „Porazila ho žena? Navíc tak mladá? To je nemožné,” pomyslel si. Když mu ale jednadvacetiletá pilotka začala plynulou němčinou vysvětlovat svou strategii a jeho chyby, pochopil, že ji není radno podceňovat. Toho dne se Lidija zapsala do historie jako první sovětská žena, jež zneškodnila nepřátelské letadlo.
Svůj úspěch během nadcházejících měsíců ještě dvanáctkrát zopakovala. Její velící důstojník o ní řekl: „Byla velmi agresivní, rozená stíhací pilotka.“ V únoru roku 1943 byla proto vybrána, aby se připojila ke skupině elitních letců, tzv. volným lovcům, kteří mohli hledat cíle podle vlastního uvážení. Zároveň byli vysláni do přední linie.
I přestože Lidija každý den čelila smrti a pohybovala se v převážně mužské společnosti, nadále si udržovala svou ženskou stránku a dobrou náladu. Pomocí peroxidu si odbarvovala vlasy, do kokpitu dávala čerstvé květiny, jež během manévrů rozčilovaly všechny kolegy, s nimiž své letadlo sdílela. Když se vracela z úspěšné mise, předváděla akrobacii a po přistání nahlas zpívala. Zároveň si na svůj stroj nechala namalovat bílou růži.
Lidija Litvjaková
Nadaná pilotka považovala svou účast v druhé světové válce za poslání. Narodila se 18. srpna roku 1921, na počátku jedné z nejvíce vzrušujících epoch letectví. Odmalička se proto toužila podívat do oblak. Svůj sen si splnila, když jí bylo 14 let a zamířila do místního leteckého klubu. Poté, co v roce 1941 Německo zaútočilo na SSSR, spěchala do nejbližšího náborového střediska a pokusila se vstoupit do armády. Kvůli věku, pohlaví a nedostatku zkušeností byla odmítnuta.
Památeční známka
Lidija byla tělem i duší rebelka. Na další stanici již do dotazníku vyplnila, že je starší a v kokpitu strávila o sto hodin více, než bylo potřebné minimum. O pár týdnů později se tak stala součástí čistě ženského 586. stíhacího pluku. Následně byla převelena do 437. smíšeného pluku, kde se ukázala jako jedna z nejlepších pilotek. Psal o ní dokonce i tehdejší tisk.
Nikdo proto neví, co se 1. srpna roku 1943 přesně stalo. Zda byla unavená nebo ji trápilo nedoléčené zranění. Je však jasné, že v tento osudný den udělala chybu. „Když útočila na skupinu německých bombardérů, nevšimla si dvojice stíhaček, které je kryly zezadu. Ve chvíli, kdy je spatřila, bylo již pozdě. Snažila se jim uniknout za mraky. Když jsem jejího Jaka-1 viděl naposledy, valil se z něj kouř,” vzpomínal sovětský pilot Ivan Borisenko.
Lidija se z mise nevrátila. Ztraceno bylo také její letadlo. Sovětské úřady proto pojaly podezření, že byla zajata. V roce 1979 však byly ve vesnici Dmitrievka objeveny ostatky neznámé osoby. Zvláštní komise, která je prozkoumala, dospěla k závěru, že patří drobné blondýnce. O jednadvacet let později se však stalo něco zvláštního. Veteránka ženského nočního bombardovacího pluku Nina Raspopová sledovala televizní pořad ze Švýcarska, v němž vystupovala bývalá sovětská stíhací pilotka. Po opuštění SSSR se vdala a měla tři děti. Stará žena byla nápadně podobná Bílé růži od Stalingradu.
Zdroje: www.disciplesofflight.com, www.historynet.com, www.en.wikipedia.org
