„Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mě pochopíš, neboť víš, že mám mnoho starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv, na shledanou tento týden, a pak už se neuvidíme. Milan.“ Když tento dopis četl majitel továrny na baterie ve Slaném, Jaroslav Pála, polil ho pot. Všiml si, že je to vlastně dopis osobní a ne firemní, a že má v rohu nápis "Anička, závodní číslo 210".
Ve firemní kartotéce si ověřil, že číslo 210 opravdu patří devatenáctileté dělnici Anně Maruščákové, která v osudný den nebyla v práci z důvodu nemoci. Obsahu ale vůbec nerozuměl a připadal mu, jako by se týkal atentátu na Reinharda Heydricha. Klíčová slova a fráze jako "starosti", "co jsem udělal, to jsem udělal" a "osudný den" tomu přece nasvědčovala. Pála se tedy rozhodl, že dopis předá četníkům. Ti ho zase posunuli kladenskému gestapu, které si slova vyložilo stejně. Kolotoč událostí už nešel zastavit.
Dopis se totiž nacistům náramně hodil. Při výslechu totiž Anna zmínila, že dotyčný milenec ji poprosil, aby v Lidicích rodině Horákových a Stříbrných vyřídila pozdrav od jejich synů, sloužících u 311. bombardovací perutě v Anglii. Konečně bylo označeno místo, odkud mohli pocházet viníci atentátu. „Nacisté přemýšleli jak pomstít smrt Reinharda Heydricha. Existoval plán na exemplární zlikvidování 10 000 Čechů. Pak se ale zloba obrátila proti této vesnici," říká v rozhovoru pro Český rozhlas ředitelka lidického památníku Martina Lehmannová. (Zdroj: dvojka.rozhlas.cz)
Dne 10. června 1942 došlo k vypálení Lidic a popravě 172 nevinných lidí včetně dětí. Jaroslav Pála se ale dostal před mimořádný lidový soud, který reagoval na soudní řízení, jež probíhalo od roku 1946 podle retribučního zákona.
Vesnice Lidice byla vypálena. Oběti připomíná i tato pamětní deska.
Tehdy byl klíčovým svědkem strážmistr František Vybíral, který 3. června 1942 dopis přebíral. Vybíral vypověděl: „Po přečtení dopisu mi továrník Pála položil otázku: ,Co na to říkáte?‘ Úmyslně jsem odpověděl takto: ,Domnívám se, že jde o docela obyčejný dopis milostný, jemuž nezasvěcený docela dobře nerozumí.‘ Pála mi dal tuto odpověď: ,Mýlíte se, já myslím, že to bude jeden z útočníků na Heydricha a už abyste ho měli, abychom měli jednou klid.‘"
Pála však popřel, že tato slova řekl. Dopis byl totiž napsaný na stroji, a proto nevěřil, že jde o obyčejné milostné psaní. „Měl jsem obavu, že budu sledován, jakým způsobem se zachovám při další manipulaci s dopisem. Abych se kryl proti případným zákrokům proti mně a proti mé rodině, předal jsem dopis českému četnictvu… Že se dopis dostal až na gestapo, dozvěděl jsem se teprve po národní revoluci. Neměl jsem nikdy v úmyslu kohokoliv udat, tím méně pachatele atentátu na Heydricha, a také jsem se více nezajímal, co se s dopisem stalo.“
2. května 1947 odsoudili Pálu na doživotí a byl uznán vinným, že „v zájmu Německa v součinnosti s jinými zavinil ztrátu svobody a smrt Anny Maruščákové a Václava Říhy, a to za okolností zvlášť přitěžujících“. Svého neúmyslného činu Jaroslav Pála litoval a dokonce ve vězení sepsal i rukopis Z mého života. (Zdroj: www.soudobedejiny.wz.cz)
