Někteří panovníci a bohatí šlechtici už od středověku zakládali vlastní zvěřince, kde kromě exotické zvěře drželi také osoby s neobvyklým fyzickým postižením, nejčastěji trpaslíky, hrbáče nebo albíny. V době kolonizace do těchto "sbírek" začali přibývat i lidé unesení z afrických a amerických pralesů. Jednu z prvních lidských zoo zřídil k vlastní kratochvíli kardinál Ippolito de' Medici (1509 – 1535); mezi jeho "exempláři" byli kromě Afričanů také Maurové, Tataři, Indové a Turci.
Lidská zoo v Japonsku
V 19. století se z vystavování příslušníků cizokrajných etnik stal výnosný byznys, maskovaný vědeckým výzkumem. Lidé se za poplatek chodili dívat na polonahé domorodce umístěné v ohradách a pozorovali, jak připravují jídlo, střílí z luku nebo tancují. Podobným zařízením se ovšem neříkalo "zoo", nýbrž "etnologická expozice". Vědci později na morfologických rysech domorodců dokazovali, že se člověk evolučně vyvinul z opic. Černoši ze subsaharské Afriky byli podle jejich názoru vývojovým článkem.
Vystavovaní jedinci přesto neklesali na úroveň otroků, za pózování dostávali zaplaceno a jinou práci by v Evropě stejně nesehnali. To ale rozhodně neznamená, že do lidských zoo přicházeli dobrovolně.
V roce 1899 bylo do Velké Británie přivezeno padesát mužů z jihoafrického kmene Zulu, kteří s převozem souhlasili pod příslibem dobře placené práce v dolech. Místo toho však byli po příjezdu vystaveni na veřejném místě v Londýně a nuceni předvádět své tradiční tance.
Maximo and Bartola byly děti z El Salvádoru, které trpěly mikrocefalií. Lidské zoo je vydávaly za aztécké liliputány.
Lidské zoo se zakládaly také ve Spojených státech. Antropolog William McGee chtěl s jejich pomocí předvést celý řetězec lidských ras v různých stupních evoluce, přičemž běloši se podle něj samozřejmě nacházeli na samé špičce. Aby svou teorii náležitě podpořil, nutil filipínské domorodce každý den před očima šokovaných návštěvníků vařit a pojídat psí maso.
Etnologické expozice se těšily popularitě i v Německu, v roce 1931 se zde ale začaly uzavírat. Vystavovaní domorodci a jejich potomci tím ztratili příjem i životní jistoty. Po nástupu Hitlera k moci pozbyli základních občanských práv a nezbylo jim nic jiného, než se nechat zaměstnat ve zbrojovkách. Kupodivu se však nestali terčem nacistického pronásledování a nekončili v koncentračních táborech. Hitler v nich zřejmě neviděl žádné nebezpečí pro svůj režim, a tak je nechal být.
Poslední výstava lidských bytostí se konala v roce 1958 na Světové výstavě v Bruselu. Belgičané na ní prezentovali, jak se jim podařilo "zcivilizovat primitivní obyvatele Konga". Celá akce se zvrhla v trapnou frašku. Ministerstvo odmítlo vystavit originální domorodé výrobky a šperky s odůvodněním, že jsou "málo konžské". Místo toho nechalo přímo v Belgii zhotovit imitace, které byly schválně neuměle opracovány, aby vypadaly co nejprimitivněji. Do ohrad pak Belgičané vehnali vzdělané konžské měšťany oblečené do otrhaných vesnických hadrů a postavili k nim ozbrojenou stráž, která jim bránila v komunikaci s návštěvníky výstavy. Pobouření konžští občané si později na přístup ministerstva stěžovali v médiích, a rozpoutali tím diskuzi o etice podobných výstav.
