Možná vám uniklo, že popravčí v 16. století prodávali lidský tuk na léčivé masti. Udělali si z toho velmi výnosný byznys, protože v té době byly v Evropě artritida, bolesti kostí, zubů nebo dna velmi časté problémy.
Richard Sugg, autor knihy "Mumie, kanibalové a upíři: dějiny medicíny mrtvol od renesance po viktoriány" z roku 2011, tvrdí, že "v germánských zemích byl kat považován za velkého léčitele. Byl to společenský malomocný s téměř magickou mocí".
Lidský tuk se používal k léčbě různých onemocnění, obvykle ve formě masti, která se natírala na kůži, nebo v obvazech napuštěných tukem. Říkalo se – a nejspíš to byla i pravda - že lidský tuk je obzvláště účinný při snižování jizvení, hojení ran, snižování bolesti kloubů a podpoře růstu nervů a šlach.
Kati to ve středověku neměli lehké, stáli na okraji společnosti
Zvláštní lékařské techniky
Používání částí lidského těla jako léku je leckdy obskurní a stejně jako v mnoha jiných oblastech historie medicíny je etika takových praktik přinejmenším sporná.
Dějiny medicíny jsou plné zvláštních technik a metod, které lékaři používali při pokusech o uzdravení lidského těla. Mnoho lidí zná používání živočišných produktů k léčebným účelům. Obvyklé byly pijavice, jež používali již staří Egypťané, ještě na konci 19. století se sedělo v mršinách velryb, aby se zmírnily bolesti při revmatoidní artritidě. Mezi další kanibalistické léčebné praktiky oblíbené v 16. a 17. století patřilo používání ostatků egyptských mumií v tinkturách určených k zastavení vnitřního krvácení a prášků z lebek používaných k léčbě bolestí hlavy a apoplexie.
Lidský tuk šel na dračku
Každý, kdo trpěl těmito obtížemi, si mohl zajít do místní lékárny a koupit lahvičku Axungia hominis. Nejedná se ale o žádný speciální název, ale o zcela obyčejný lidský tuk, i v překladu. Lidově se tomuto „mazání“ říkalo "tuk chudých hříšníků" a obvykle se získával z těl popravených vězňů. Poměrně nechutné, že?
Obecnou pravdou je, že lidský a živočišný tuk byl pro své možné léčebné účinky předmětem velkého zájmu lékařů již od starověku. V té době se však jednalo spíše o utajovaný „koníček“, protože snahy o využití tuku k výrobě léků se v Evropě skutečně rozmohly až v 16. a 17. století. Hlavními zeměmi se staly Francie a Německo.
Katovo řemeslo vyžadovalo sílu a zručnost.
Pro katy to znamenalo velký byznys!
Kati měli zelenou! Protože kdo jiný se dostal blíže lidským tělům než kat po popravě.
Až do poloviny 18. století si kati v Německu dokonce podávali vlastní, podomácku vyrobené odvarky z lidského tuku. Kati proto sbírali lidský tuk z čerstvě popravených zločinců a dále jej prodávali lékařům a lékárníkům za těžké peníze.
Drahocenná tuková tkáň však nepocházela jen z popravených vězňů, ale dalším snadným zdrojem byli padlí vojáci. Například po krvavé bitvě při obléhání Ostende v roce 1601 se holandští chirurgové vrhli na bojiště. Jejich cílem bylo posbírat co nejvíce tuku, který pak používali při léčbě zranění svých pacientů, také většinou vojáků.
Na dokument o katech ve středověku se pdoívejte zde:
Lidský tuk skutečně funguje
I když spousta léčebných metod v minulosti si dnes vyslouží spíše náš údiv, ne-li zhnusení anebo šok, v případě mnoha bylinek a léčivých odvarů tomu je jinak. Lidský tuk nevyjímaje.
Lidský tuk má totiž skutečně léčivé vlastnosti. Dnes víme, že tuková tkáň může podporovat růst nových cév.
Například ještě na počátku 20. století se v Německu používal lidský tuk k dezinfekci ran a chirurgickému ošetření jizev. Kati v německém Mnichově měli dokonce prosperující obchod s výrobou domácích léků na výrony, zlomeniny kostí a artritidu, léků proti bolesti při ischiasu nebo revmatismu a léků na hemeroidy s použitím potu zemřelých a také s prodejem zpracovaného lidského tuku lékařům.
A dokonce ještě mnohem později, až do 60. let 20. století se lidský tuk z placenty používal v krémech proti vráskám. Nakonec se spíše z humánních důvodů zásoby lidského tuku pro použití v medicíně zmenšily, stejně jako touha používat krém vyrobený z mrtvých těl!
Zdroje:
