Ljuda Pavličenko se od dětství kamarádila spíš s kluky než s děvčaty a snažila se jim ve všem vyrovnat. Snad proto se také zapsala do střeleckého klubu, kde získala první zkušenosti se střelbou na cíl. Nad vojenskou kariérou ale nikdy neuvažovala, chtěla se stát učitelkou dějepisu. Vysokou školu studovala čtvrtým rokem, když Hitlerova vojska překročila hranici Sovětského svazu. Ljuda okamžitě zamířila k nejbližšímu odvodovému středisku.
Ačkoli na frontě strávila jen jeden rok, než byla kvůli vážnému zranění odvolána, stihla se proslavit ve vlastní zemi i na straně nepřátel a k tomu prožít nešťastný milostný vztah jak vystřižený z románu. Zamilovala se do jednoho z vojáků nižší šarže, který byl ale posléze smrtelně raněn. Stačila ho odtáhnout do bezpečí, kde jí zemřel v náručí.
Dáma Smrt v akci
Od té chvíle už Ljuda neznala slitování. Zamířila na německého vojáka a schválně ho zranila jen do nohy. Poté vyčkala, až se k němu seběhnou jeho druhové, aby jednoho po druhém odstřelila i je. Při jednom duelu nezamhouřila oka po tři dny a tři noci. Teprve potom její unavený soupeř učinil chybu, která ho okamžitě stála život. Ljuda opět zvítězila.
Nacisté ji přezdívali Dáma Smrt a snažili se ji přetáhnout na svou stranu. "Ljudmilo, pojď k nám! Dáme ti spoustu čokolády a důstojnickou hodnost!" vyřvávali z tlampačů. Když se k nim Ljuda nehrnula, nacisté rétoriku pozměnili: "Až tě chytíme, roztrháme tě na 309 kousíčků!" Sovětskou sniperku prý tehdy potěšilo, že nepřátelé znali její statistiku v přesných číslech. (Zdroj: www.nationalww2museum.org)
Sláva a závist, věčné souputnice
Z bojů ji nakonec vyřadilo zranění v obličeji, po kterém se už na frontu nevrátila. Sovětské vedení pro ni přichystalo jinou práci. Ljuda byla vyslána na diplomatickou do Spojených států, kde měla přednášet o schopnostech žen v armádě a pokusit se přimět prezidenta Roosevelta, aby spojencům poslal do Evropy vlastní posily. Prezident se tehdy zviklat nenechal, ale jeho manželka Eleonora si Ljudu velmi oblíbila a do konce života ji nazývala "drahou přítelkyní".
Ljudmila Pavličenko v roce 1964
Sovětští vojáci si v sobě mezitím vypěstovali vůči ostřelovačce nenávist a začali prohlašovat, že její rekord byl uměle vytvořen státní propagandou. "Dědeček mi říkal, že jí záviděli," uvedla na její obranu publicistka Natalia Antonova, jež v dětství emigrovala s rodiči do USA. Její děd si z války na Ljudu Pavličenko pamatoval a podle jeho tvrzení se vojáci užírali žárlivostí, protože se jim nedařilo získat její přízeň. "Byla lepší střelkyní než oni, a navíc s nimi ani nespala. Když si našla milence, nebyl to vyšší důstojník, ale obyčejný voják stejné šarže jako ona. To se v armádě neodpouštělo," vysvětlila Antonova. (Zdroj: www.pri.org)
Po válce se Ljudmila Pavličenko vrátila ke svému původnímu snu a stala se historičkou. Vychovala syna a žila ve skromném moskevském bytě do roku 1974, kdy podlehla mozkové mrtvici. Bylo jí 58 let.
