„Slyšel jsem, že se ve městě objevil mor." Napsal na počátku června 1665 ve svém soukromém deníku (vydán jako literární dílo v 19. st.) Samuel Pepys (1663-1703), vysoký úředník anglického námořnictva, politik a senátor.
V letech 1665 až 1666 postihla Londýn epidemie dýmějového moru
Plíživý a zhoubný
Mor – strach z něho i samotná nemoc přirozeně život lidí středověké i raně novověké Evropy ovlivnily. Lidé nevěděli, co je jeho příčinou, jak se mu bránit, považovali ho za Boží trest. Zákeřný černý mor přivezli ze střední Asie, odkud nemoc prokazatelně pochází, s největší pravděpodobností nakažení obchodníci. Přenašeči se stali také jejich černí pasažéři – hlodavci.
Černý mor měl v Evropě na svědomí 25 milionů mrtvých
První a největší morová rána vypukla v italských přístavech v polovině 14. století. Postupně zasáhla celou Evropu a měla na svědomí 25 milionů mrtvých, což byla třetina obyvatel Evropy. V opakovaných „mírnějších“ vlnách poté zasahoval už jen určitá území či města. Naposledy se v Evropě objevil ve 20. letech 18. století.
Z Pepysova deníku…
V letech 1665 až 1666 postihnul hlavní město britských ostrovů Velký londýnský mor. Zde však neřádila černá smrt, ale dýmějový mor. Pepys ho prvně zmínil poměrně stručnou zprávou. O týden později je už znát, že začíná být opatrný a vyhýbá se domům s červeným křížem. Tím se označovaly domy nakažených. V dalším zápisku z 11. června zmiňuje, že „… nebohý doktor Burnett má zavřené dveře…“ Napsal, že to od něho bylo hezké, a že si získal přízeň sousedů. Z toho je patrné, že si lidé, kteří se necítili dobře, byli vědomí, že by mohli nakazit spoluobčany a sami se izolovali.
O dva dny později píše: „Tento týden zemřelo na mor více než 700 lidí.“ Stále strohá poznámka naznačuje, že jako člověk vysokého postavení pro sebe ještě nepovažoval mor za velkou hrozbu, protože si do té doby vybíral daň hlavně v chudinských čtvrtí. Nebyla to ale nemoc chudých, jak se tehdy věřilo, ale protože tam žilo na malém prostoru velké množství lidí.
Bohatí si zpočátku mysleli, že se jich mor netýká
Dne 30. července, kdy píše, jak je smutné slyšet „zvony zvonit a zvonit, ať už kvůli úmrtí nebo pohřbu“ je zřejmé, že ho úmrtí obětí citově zasáhla. „Město se stává tak nezdravým, že se člověk nemůže spolehnout, že přežije dva dny do konce,“ píše pak 10. srpna. Zde je znát, že „zranitelnost“ vnímaly už všechny vrstvy společnosti a chápaly, že se nemoc týká všech, jak vyplývá z jeho deníku, „ mor se stal všudypřítomným přízrakem“. „Město je velmi nemocné a lidé se ho musí obávat… Ti, kteří měli prostředky k opuštění Londýna, tak učinili. Ostatní už do města nechodí ze strachu z šíření nemoci.“
Že měla epidemie – řečeno dnešními slovy – i ekonomické dopady, je patrné ze zápisku už 16. srpna: „Bože, jak smutný je pohled na prázdné ulice…“ a dále „…kolem nás jsou dva obchody ze tří, ne-li více, většinou zavřené.“
Následujcí video přibližuje epidemii prostřednictvím dobových obrázků:
„Tento týden zemřelo 7 496 lidí … Počet mrtvých se v tomto týdnu blíží 10 000…“ zaznamenává v srpnu. A tak to pokračuje měsíc po měsíci…
Září…
„Když jsem se dozvěděl, že dělník, kterého jsem před dvěma dny poslal do Dagenhamsu zemřel na mor... Oddaluji myšlenky na smutek, jak jen mohu, a raději se snažím udržet v dobrém srdci svou ženu a rodinu.“ Denně se pak dozvídá, že zemřel další z jeho dělníků, zaměstnanců. Snaží se mor přestat vnímat. „… zase přicházejí nosiči s mrtvolou. Bože! Jak jen jsem si zvykl skoro na nic nemyslet…“ A po šesti měsících si Pepys, stejně jako mnozí, začíná zvykat. Zvykat si na smrt. Zvykat si vidět na seznamech mrtvých jen čísla, ne lidské tváře, utrpení, osudy…
Epidemii dýmějového moru přibližuje následující kreslené video:
Sečteno a podtrženo
Po černé smrti v roce 1348 byla epidemie dýmějového moru druhou největší v dějinách Anglie. Jen v Londýně bylo zaznamenáno 68 596 úmrtí. Předpokládá se však, že počet přesáhl 100 000, jelikož mezi zapsanými nebyli žebráci a lidé bez domova. Nemoc na člověka přenášely blechy z krys. Provázely ji únava a horečka, hlavním příznakem byl zánět lymfatických uzlin. Zvětšily se v bolestivé boule plné hnisu, který nakonec kůží "prohnisal", úlevu to ale nepřineslo. Rána se obvykle neuzavřela, tvořily se vředy a trhliny v kůži. Postižený umíral na celkovou otravu – sepsi.
Předpokládá se, že počet obětí přesáhl 100 000
Krysy lákaly odpadky, kterých byly plné hlavně ulice v chudinských čtvrtích. A jelikož se o původu nemoci nic nevědělo, byla za něj považovaná chudina.
Z Londýna uprchli bohatí, králem Karlem II., jeho dvorem a šlechtou počínaje přes lékaře, právníky a další inteligenci až po obchodníky a měšťany. Nepracoval parlament, soudy byly odložené. Nesměly se konat žádné trhy, obchod s jinými zeměmi byl zakázán. Skotská rada s Anglií uzavřela hranice . Ať prostý švec či zámožný kupec, o práci přišli mnozí.
S nevelkým přeháněním se dá říct, že ve městě zůstala jen chudina a ty krysy. A na příkaz krále ještě starosta a radní, aby zamezili šíření nemoci. A tak strážci zamykali a hlídali domy s nakaženými, hrobníci v noci sbírali mrtvá těla a odváželi je do morových jam, a faráři se snažili obstarat potraviny…
Zdroje: phi.history.ucla.edu, www.nationalarchives.gov.uk, cs.wikipedia.org
