Středověcí lékaři věřili, že zelenina způsobuje nadýmání a nehodí se pro jemné trávicí trakty osob s urozenou krví. Maso divoké zvěře bylo naopak považováno za nejzdravější pokrm, který mužům dodá sílu. Právě na tento druh stravy si král coby vlastník všech lesů vyhradil výlučné právo a posléze ho propůjčoval i svým nejvěrnějším vazalům.
Právo lovu patřilo k hlavním atributům, které odlišovaly šlechtice od prostého lidu. Pojil se s ním rovněž odlišný životní styl, protože každý lov končil velkou hostinou spojenou s nevázanou zábavou a popíjením alkoholu. Ve středověku tyto "párty" ovšem měly k upjatým společenským akcím novověké aristokracie daleko. Muži se při nich často předváděli, kdo toho víc sní a vypije, a dámy raději sedávaly se sklenkou vína či medoviny v jiné místnosti, aby je opilci neobtěžovali.
Ačkoli byly lovy a hony oblíbenou šlechtickou zábavou, panstvo se jí nemohlo věnovat denně. Zajištění neustálého přísunu zvěřiny a divokého ptactva na hradní stůl si žádalo celý aparát lovců, honců, sokolníků, ptáčníků a bobrovníků, doplněný o psáry, tedy chovatele a cvičitele loveckých psů. Tito "zaměstnanci lesní správy" mívali právo při výkonu práce nocovat v domech poddaných, kteří jim k noclehu museli zajistit i jídlo.
Muži vykonávající výše zmíněné profese měli za úkol pečovat o druhy jim svěřené a v určité termíny dodávat pánům ulovenou zvěř. Ptáčníci chytali kromě sýkor a stehlíků také veverky, jež ve středověku patřily k oblíbeným pochoutkám. A někdy dostávali zadání i zcela neobvyklá - jako třeba jistý ptáčník z poustky u Křivoklátu, který měl zajistit zpěv slavíků pod okny královny.
Povinnosti související s lovem se často týkaly i podanných, šlo například o hubení škodné. Zvěřinu však prostý lid ochutnat nesměl, volně mohl pro svoji spotřebu chytat jen drobné ptactvo. Od 15. století se však začalo vyžadovat povolení i k této činnosti.
