Luk a šíp se v kontinentální Evropě používá jako lovecká a bojová zbraň po dobu nejméně 5 000 let. Používala se v Číně, Japonsku i řecko-římském boji, luky znali Asyřané i Mongolové. Ve středověku byli lučištníci využíváni k velkému efektu – kuše i luky byly levné a vyráběly se ze snadno dostupných materiálů - z tisu, jasanu, lísky nebo jilmu. Také hroty byly vyrobeny různé - a to jak materiálem, tak tloušťkou - takže dokýzaly proniknout i mezerami v brnění, nebo jej dokonce prorazit. Odolaly jen pevné štíty, kameny a opevnění.
Obratnost lučištníků
Jak ale vypadal například výcvik středověkého lukostřelce a používání luku a kuše ve středověké evropské válce? Podívejme se na to, co zůstalo zdokumentováno. Než došlo k obecnému rozšíření střelného prachu, patřily luky a kuše mezi nejsmrtelnější zbraně, které měl středověký voják k dispozici. Lukostřelci tak byly ve středověku ceněnými vojáky, kteří mohli v týmu dokonce i zvrátit výsledek bitvy. Lukostřelba byla nezbytnou součástí středověké války, jelikož se většinou jednalo o boje muže proti muži. Vycvičený lukostřelec ale mohl sestřelit koně a několika šípy zabít i několik vojáků. Navíc obratní lučištníci dokázali vystřelit i tucet šípů za minutu, což ukazuje, že během několika minut mohla přijít o život i stovka mužů.
Lukostřelba byla ve středověku pro pány klíčová a muži nižších vrstev měli ze zákona povinnost naučit se střílet z luku. Roku 1252 byl přijat první středověký lukostřelecký zákon, podle kterého se všichni Angličané ve věku od 15 do 60 let museli vybavit luky a šípy.
Lukostřelci, 16. století
Vlastnosti středověkých lučištníků
Lučištníci museli skloubit k úspěšnému boji intenzivní koncentraci a soustředění, čistou mysl, vynikající rovnováhu a koncentraci, vynikající schopnosti posuzování vzdálenosti a velkou svalovou sílu. I proto jejich výcvik začal, jakmile mohli chodit a mluvit. Zpočátku dostávali na cvičení malé a slabé luky a každým rokem se zvětšovaly a byly těžší. Než dospěli, táhli stokilové válečné luky. Cvičit každou neděli bylo například v Anglii povinné a každý venkovský veletrh měl soutěž v lukostřelbě, které se zúčastnili všichni muži.
Lov létajících ptáků ze hřbetu koně byl považován za nejvyšší kategorii lukostřelby. Oblíbený koníček prince Maxmiliána, vyrytý Dürerem
Klasifikace zbraní
Dlouhé luky
Středověcí lučištníci používali nejčastěji dlouhý luk anebo kuše. Dodnes se historici nemohou shodnout na tom, která zbraň byla lepší, obě byly srovnatelné.
Dlouhý luk neboli Longbow, byl používán ve středověké kontinentální Evropě a byl velice populární v Anglii. Jeho vyobrazení se dochovalo už na tapiseriích z 11. století. Dlouhý luk se jmenoval proto, že byl stejně vysoký, jako osoba, která jej používala. Tak totiž dosáhl maximálního cíle a dostřelu. Musel být ale také využíván cvičeným lukostřelcem, protože jeho obsluha vyžadovala velkou sílu a rutinní zručnost. Lukostřelci proto byli většinou cvičeni již od dětství a v armádě se za ně platilo v případě zajetí i vysoké výkupné.
Baškirové a kozáci bojují s francouzskou pěchotou luky a kopími v bitvě u Lipska (1813).
Kuše
Kuše byla na obsluhu jednodušší a do této kategorie spadal i ruční luk, který nevyžadoval obrovskou sílu potřebnou ke střelbě z luku. Kuše také mohla být nabita šípem před výstřelem – příď byla namontována na pažbu, a tak ji bylo možné držet na místě, dokud nestisknete spoušť, abyste uvolnili závoru. I když existují středověké příklady velkých kuší, vysokých jako muž, byly těžké, a tedy málo používané. Menší kuše mohl bez problémů nosit a používat jeden voják.
Lučištníci ve válce
Než byl lučištník postaven do boje, předcházelo dlouhé několikaleté cvičení. Většina lučištníků pocházela z obyčejných, spíše než šlechtických rodin. Lukostřelec byl navíc na bojišti velmi zranitelný, a to hlavně v čase, kdy se připravoval na další výstřel. I proto bývali lučištníci vybaveni krátkým mečem na obranu.
Lukostřelci nasazení na dynastii Čching se postaví proti mušketýrům nasazeným na Dzungar.
Slavné středověké lukostřelecké bitvy a střelci
Jednou z nejslavnějších středověkých bitev byla bitva u Hastingsu, kde měli rozhodující roli lukostřelci. Skončila smrtí anglického krále Harolda rukou normanského krále Williama, což znamenalo začátek nové éry v Anglii. Tuto bitvu zahájili právě lučištníci.
Bitva u Agincourtu byla další slavnou bitvou, kde sehráli důležitou roli střelci.
K nejvýznamnějším středověkým lučištníkům patřil například smuraj Minamoto no Tametomo (1139-1170), který se zúčastnil povstání Hogenů v roce 1156. Legenda říká, že Tametomo jednou potopil loď Taira pomocí jediného šípu. Také se věří, že jeho levá ruka byla o 15 centimetrů delší než pravá, což mu umožňovalo kreslit delší úklony a provádět silnější údery.
Dalším byl rovněž samuraj Nasu no Yoichi (1169-1232), který bojoval za klan Minamoto během války Genpei mezi lety 1180 až 1185. Během čekání na správný vítr představovala Heike výzvu pro lukostřelce Minamoto tím, že na stožár své lodi postavila větrník. Nasu no Yoichi stál na svém koni a dokázal jej sestřelit úplně prvním šípem.
Třetím lukostřelcem je Yue Fei (1103-1142), čínský vojenský generál, který vyhrál svou úplně první soutěž v lukostřelbě střelbou devíti po sobě jdoucích šípů přes terč, který byl umístěn ve vzdálenosti 240 kroků.
Zajímavosti a perličky
Středověcí lučištníci byli docela přesní, když uvážili, že byli schopni zabít své nepřátele na neuvěřitelné vzdálenosti. Podle vyšetřovacích záznamů a vojenských příruček asijští lučištníci důsledně zasáhli své cíle velikosti člověka pravou i levou rukou z dosahu až 70 metrů ze sedla koně a až na dvojnásobnou vzdálenost ze země. Podle vikingských legend mohl lukostřelec vystřelit šíp přes 1 350 yardů (1350 metrů) - tento dosah však zní velmi pochybně.
V moderní době byl nejdále vystřelen těžký válečný šíp, a to pomocí těžkého válečného luku a do vzdálenosti něco málo přes 270 yardů. Dosáhl toho Joe Gibbs pomocí 75 kg vážícího tažného tisového luku. U anglického dlouhého luku je moderní rekord 412 metrů.
Zdroje: cs.wikipedia.org, www.honga.net, worldhistory.us, Bradbury, Jim: The Medieval Archer. Boydell Press, 2006., www.thefinertimes.com
