V roce 1939 musel opustit gymnázium a začal pomáhat zedníkům. Až do transportu do Terezína si nepřipouštěl, že by mohlo přijít něco horšího. Snažil se vidět naději a stál u zrodu terezínského divadla. Konaly se tajné přednášky a hrála se malá představení. Nejoblíbenější byl Čechov a Molière. Největší úspěch měla protifašistická hra Karla Schvenka Ať žije život. Přátelé z tábora postupně ubývali, ale nevěděl, kam je vozí. Jeho samotného čekal transport do Osvětimi v roce 1944. V dobytčáku bylo natěsnaných padesát lidí a dvě vědra. Jedno bylo s vodou, druhé sloužilo na výkaly. Dvoudenní cestu nepřežili dva lidé a jedna žena strachy zešílela.
Přenášení kamenů z místa na místo
S nadsázkou se dá tvrdit, že pobyt v Terezíně byl procházkou růžovým sadem. V Osvětimi byla jen práce, hlad, nemoc a strach o holý život. Na divadlo musel zapomenout. Trpěl nedostatkem jídla, tmavá a hořká tekutina k snídani a čtvrtka chleba s tuřínovou polévkou nemohla dospělému člověku stačit. Celé dny přenášel těžké kameny z jedné hromady na druhou a nechápal, že se tím dozorci baví. Naštěstí byl zocelený tříletou praxí u zedníků těsně před transportem do Terezína.
V červenci 1944 byl jako práceschopný zařazen mezi vězně, kteří odjeli pomáhat odklízet trosky nedaleko tábora Schwarzheide. Myslel si, že se dostal z továrny na smrt, ale ani nedaleko Drážďan nebyly podmínky lepší. Scházelo jídlo, léky i zdravotní péče. Spal na zemi a před bombardováním spojeneckých armád se kryl miskou na jídlo. Věděl, že konec války je blízko, ale byl vyčerpaný. Děkoval za každý den, který přežil. Nakonec je stačili naložit do vagonů na uhlí a připravit na pochod smrti. Spojenecké armády ale byly za rohem. 5. května se vězni objevili v Litoměřicích a za řekou Ohří, která byla hranicí protektorátu, se dostali do rukou Červeného kříže. Byl konečně svobodný.
Přežila i žena
Měl to štěstí, že přežila jeho žena. Se svou vyvolenou se seznámil v Terezíně a hráli spolu divadlo. Z Osvětimi, kam byla převezena stejně jako Eliáš, odešla na nucené práce. Jako zázrakem se jí podařilo utéct a až do konce války se skrývat u své učitelky. Později díky náhodě našel i svého bratra. Poznal ho podle čísla, které mu v Osvětimi vytetovali. Bratr neměl před válkou velké šance na přežití, neměl vztah ke sportu a zajímal se jen o studium a jazyky. Nakonec ho Eliáš objevil na nemocničním lůžku a s podlomeným zdravím. Tři roky po válce emigroval a stal se redaktorem Svobodné Evropy.
Luděk Eliáš se vrátil k herectví, nastoupil do píseckého divadla a stal se členem spolku v Českých Budějovicích a Ostravě.