V šedesátých letech 18. století terorizovala provincii Gévaudan v jižní Francii podivná bestie. Netvor z pekel po dobu tří let sužoval zemi a zabíjel nevinné lidi. Popis netvora byl ale všelijaký, a navíc jej lidé zveličovali, šílení strachem. Objevil se tak popis načervenalého netvora s obrovskými řezáky, pekelně ostrými drápy, a dokonce brněním na hřbetě.
Gévaudanská bestie - náčrtek
Vlkodlak nebo krvelačný kříženec?
Monstrum naprosto devastovalo místní lidi drtivými útoky a mnozí se báli přímo pekelníka, který řádí v jejich kraji. Gévaudanská bestie byla v té době podle lidí vlkodlak, jehož ostré drápy nemilosrdně trhaly lidská těla na kusy.
Pro vraždícího tvora se vžil název La Bête du Gévaudan, neboli Gévaudanská bestie, tedy lidožravé zvíře, které terorizovalo provincii ze současného území Lozère a části Haute-Loire, v pohoří Margeride na jihu střední Francie. Útoky se děly v jedné oblasti, která však byla poměrně velká – trápily území o rozloze 90 x 80 kilometrů. Podle tehdejších očitých svědků byly útoky údajně spáchány jedním nebo více zvířaty s impozantními zuby a obrovskými ocasy. Většina popisů z tohoto období identifikuje šelmu jako pruhovanou hyenu, vlka, psa nebo křížence vlka a psa. Podívejte se na video, které zmiňuje celou událost.
Bestie šla přímo po hrdle
Ač první útok na mladou pastýřku skončil ještě shodou náhod dobře – bestii zahnali býci ze stáda, které hlídala, další, čtrnáctiletá dívka, už na pozdním jaře 1764 takové štěstí neměla – byla zcela rozsápána u obce Langogne. Obětí přibývalo – většinou měly poraněný krk, hlavu zcela oddělenou od těla a trup byl poškrábaný, z břicha pak byly vytaženy všechny vnitřnosti a některé z nich snězeny.
Oběti byly většinou zabíjeny přímým útokem na hrdlo, což lidi děsilo, takže francouzské království tehdy muselo začít jednat. Bylo investováno poměrně značné množství peněz a pracovních sil k lovu tohoto zvířete nebo zvířat. Do honby na netvora byli zapojeni šlechtici, vojáci, královští lovci i civilisté. Provincii zachvátil strach, místní začali hromadně podnikat hony na vlky a další velká zvířata.
Tisk z 18. století zobrazující Marii Jeanne Vallet (také známá jako „služka z Gévaudan“), jak se brání před šelmou.
Domnělý netvor zastřelen
Celkový počet obětí se liší podle různých zdrojů. Například studie z roku 1987 odhaduje, že došlo k 610 útokům, což mělo za následek 500 úmrtí a 49 zranění; z čehož 98 zabitých obětí bylo částečně snědeno. (Zdroj: web.archive.org) Jiné zdroje zase uvádějí, že zvíře nebo zvířata zabila 60 až 100 dospělých a dětí a zranila více než 30.
Bylo zabito mnoho zvířat, než útoky konečně ustaly. V září 1765 zastřelil Francois Antoine obrovského dvoumetrového a více než šedesátikilového vlka. Místní si oddechli ve víře, že hrůza skončila. A na tři měsíce tomu tak skutečně bylo.
V prosinci téhož roku však bestie udeřila znovu a v okolí se začala opět objevovat roztrhaná a zmrzačená zvířecí a lidská těla. Do boje byli poté zapojeni i nejslavnější lovci Evropy. Vybili společně přes sto vlků, ale záhadný tvor vraždil dále. Někteří z lovců jej dokonce sami viděli a dokonce vystřelili, zvíře ale nikdy nezranili.
Sílící nebezpečí
Bestii se nepodařilo zlikvidovat po velmi dlouhou dobu, a navíc se její teritorium stále zvětšovalo. Na její zabití byla vypsána vysoká odměna, a to přímo od krále Ludvíka XV. I neurození obyvatelé byli oprávněni nosit zbraň, což bylo jinak v té době naprosto nepřijatelné. Ale pak se konečně podařilo a v červnu 1767 si všichni mohli zhluboka oddechnout, když tvora zastřelil Jean Chastel. I když se zastřelené monstrum vlku nápadně podobalo, vlk to nebyl. A že se jednalo o správné zvíře, bylo brzy zřejmé. Poté, co mu byl otevřen žaludek, byly nalezeny lidské ostatky.
Dlouhou dobu nebylo jasné, odkud tajemný tvor – netvor pochází, a z jakého zvířete byl zplozen. Hypotézy předpokládaly cokoli od vlkodlaka po nejrůznější zvířecí křížence, dokonce byl ve hře i pravěký mesonychidus - masožravý pes velikosti medvěda. Dnešní vědci se však nejčastěji kloní ke zvířecímu kříženci, s největší pravděpodobností mix vlka s velkým psem, mastifem či dogou. Důkazy ale nikdy nebyly nalezeny.
Zdroje:
