Luise Danz původně chtěla pracovat na poště, ale nechala se zlákat vidinou lepšího výdělku, který vláda nabízela zaměstnancům koncentračních táborů. V roce 1943 prošla výcvikem a do konce války působila jako dozorkyně v několika táborech, včetně Osvětimi. Z milé a slušné dívky se postupně stávala divá saň, jež nalezla potěšení v týrání mladých a hezkých žen. Možná jim záviděla jejich krásu, protože sama byla spíš chlapecký typ a muži se okolo ní moc netočili.
Zvláštní nenávist chovala Luise Danz vůči ženám pocházejícím z Ruska. Kdykoli měla být některá popravena, Luise u toho nesměla chybět. Katům dokonce v jejich "práci" osobně asistovala.
Vězeňkyně trestala tak, že je nechala stát dlouhé hodiny na slunci či na mraze, dokud nepadaly vyčerpáním. Její kruté zacházení si vyžádalo životy neupřesněného počtu žen a dívek. Za své zločiny byla Luise po válce v Polsku odsouzena k doživotnímu vězení.
Po Stalinově smrti v roce 1956 však přišla amnestie, která osvětimskou saň osvobodila a vyhostila zpět do Německa. Luise Danz začala nový život a doufala, že si na její zločiny už nikdo nevzpomene.
Dlouhé dekády žila nerušeně v ústraní a teprve v roce 1996 byla opět předvolána k soudu. Objevily se totiž důkazy, že se při pochodu smrti z Malchowa dopustila vraždy. Jedna z vězněných dívek ji tehdy prosila, aby směla zůstat se svou matkou, Luise ji však místo odpovědi na místě ukopala k smrti.
Proces byl kvůli pokročilému věku obžalované nakonec zastaven, ale její jméno bylo očerněno v titulcích světového tisku a hrůzný zločin nezůstal zapomenut. Luise Danz dožívala sama se špatným svědomím až do roku 2009.
