Práce jako lék na zmařené dětství

Lydie Tischlerová se narodila v Ostravě a chodila do židovské školy. Rodina byla chudá, ale spokojená. Otec byl malíř písma a matka pracovala před svatbou jako sekretářka. S dětmi zůstala v domácnosti. Ještě na začátku války nikdo z nich nepociťoval antisemitismus a Hitlerovy projevy, které poslouchali přitisknutí k rádiu, nebrali vážně. Hned na začátku války utekl otec do Anglie a zbytek rodiny se po krátkém pobytu v Krakově vrátil do Ostravy. Matka nemohla sama děti uživit a poslala Lydii na rok a půl do pražského sirotčince. Opravdový strach přišel až v roce 1942 při transportu do Terezína.

Lydie předvolání nedostala. Zachránilo ji povolání zahradnice. Matce sice vyčítala měsíce strávené v sirotčinci, ale v době války ji ani sestru nechtěla opustit. Dobrovolně se přihlásila do Terezína a odjely všechny společně. Dva roky v pracovním táboře se daly přežít. Dozorci povolovali kulturu a občasná setkání s rodinou. Hrálo se loutkové divadlo a pořádaly se skromné recitály. O Osvětimi se toho moc nevědělo, jen jednou za čas vybrali několik stovek vězňů a poslali je východním směrem. V říjnu 1944 přišla řada na Lydii a její sestru a matku.

Dva kabáty

Do Osvětimi vlak dorazil v noci a vítal je sám Mengele. Z postavy Lydie byl nadšený a poslal ji na stranu života. Zachránil ji druhý kabát, který dělal její postavu mohutnější. Na rampě bohužel viděla svou matku naposledy. Starší žena šla rovnou do plynu. Ve vyhlazovacím táboře zůstala jenom tři dny. Kdyby lékař poznal angínu, nikam by nejela a čekala by ji jistá smrt. Byla vybrána pro transport do lágru nedaleko Chemnitzu. Tam sice měla co jíst a spávala u ústředního topení, ale od rána do večera musela kopat kanály, aby bylo kam pokládat trubky z továrny na textil, kterou chtěli Němci předělat na výrobnu nábojů.

Lydie se ujala pohřbené polské spoluvězeňkyně, která jako jediná z žen nepřežila a podlehla tuberkulóze. Během války se mladá dívka naučila spoustu věcí - využít v batohu každý prostor, pracovat s pneumatickým kladivem a kopat hroby.

Ztráta pocitu domova

Ke konci války se vrátila zpátky do Terezína a dočkala se tam osvobození. Musela přežít povinnou karanténu, aby se zabránilo šíření tyfu. Našla svého otce, který se ukrýval v Anglii a odletěla za ním. Sestra dorazila se svým manželem až v roce 1968. Lydie po zkušenostech ze sirotčince a koncentračních táborů toužila po práci s dětmi. Narazila na dceru Sigmunda Freuda a našla uplatnění jako psychoterapeutka. Stala se z ní odbornice, ale sama v sobě nedokázala zakořenit a nenašla domov - v Československu, v Anglii ani v Izraeli, kam utekla většina jejich přátel.