Ještě v 18. století bylo v Londýně, v Paříži a dalších evropských zalidněných městech běžné vykonávat potřebu u zdí domů, na dvorech a v průchodech. Parfémy a vůně levandule nemohly přebít odporný puch, který se vznášel ulicemi. Určitým "pokrokem" bylo v některých oblastech zavedení služby vyvážející obsah domácích nočníků. To ovšem neřešilo problém početného množství prodejců a kupujících přicházejících do města na trhy, či dělníků pracujících na stavbách a veřejných místech. Nikdo z nich si za celý den neměl kam odskočit.
V roce 1797 přišli radní v bavorském Bayreuthu s přelomovým nařízením: vykonávání potřeby na veřejných místech, u domů a v průchodech za domovními dveřmi jednoduše zakázali pod hrozbou trestu. Pokud by se takové "špinavosti" dopustilo dítě, trest měl stihnout jeho rodiče. Kde si ale lidé mohli ulevit, když to na ně přišlo?
Kde je poptávka, tam se brzy objeví i nabídka. Ve městě se záhy vyrojili podnikavci v širokých pláštích a s vědry, kam měšťané mohli za malý poplatek vykonat potřebu přímo na ulici. Zákazník byl přitom pláštěm zakryt tak, že mu koukala jen hlava, a okolí nic jiného nevidělo. Služba se ujala i v dalších evropských městech. Ve Francii se jejím provozovatelům přezdívalo "Monsier Toilette" nebo "Madame Toilette", což znělo jistě důstojněji než "kadibabka".
"Chce pán něco udělat?" ptaly se živnostnice kolemjdoucích a diskrétně ukazovaly vědro skryté pod pláštěm. Cizinec neznalý místních poměrů se většinou dával na útěk.
Mezitím se ve Vídni rýsoval prototyp veřejných záchodů. Zatím šlo jen o dřevěné kádě, které se musely manuálně vyprazdňovat, ale už měly své stálé místo na tržišti a nikdo je nemusel nosit davem. Úspěšně fungovaly až do poloviny 19. století a nikomu nevadilo, že je při jejich použití zákazníkovi zakryta jen intimní část těla. Celý trh tak viděl, kdo zrovna vykonává potřebu. Bylo to ale určitě lepší, než kálet v průchodech.
