V roce 1944 se Magda ocitla se svou matkou a sestrou v transportu do Osvětimi. Naivně si myslely, že jedou vypomáhat do kempu. Otec vzdal život už před deportací v táboře Nyiregyhaza. Po příjezdu je "přivítali" dozorci a odporný smrad. Nebylo třeba vysvětlení, strach ze smrti na ně dolehl téměř okamžitě.

Na rampě stál Mengele. Mávání hůlkou, kterou rozděloval vězně na práceschopné, vhodné pro lékařské pokusy a ty, co šli rovnou do plynových komor, doplňovala jemná gesta a potutelný úsměv. Při výstupu z dobytčáku Magdě poradili, aby zalhala o svém věku. Dva roky si přidala a jako osmnáctiletá si zachránila život. Její matka se sestrou takové štěstí neměly. U Osvětimské brány se jejich cesty rozdělily a už se nikdy neviděly. Mladá dívka byla fascinovaná nebem a mraky, pohled na oblohu ji uklidňoval. Často obracela zrak k nebi a promluvala ke hvězdám. Věřila, že mluví se svou rodinou, o kterou přišla během pár týdnů.

Popel v jezeře

V táboře každý den bojovala o život. Nedostala se do ženské sekce a dřela. Kvůli drobné lži během příjezdu byla považovaná za člověka v plné síle. Lámala kameny. Byla to jedna z nejtěžších prací, kterou mohla dostat. Nad sebou měla dvě dozorkyně, které byly v celém táboře známé jako nebývale brutální a nelítostné.

Těžkou prací Magdu nezlomili, a tak jí dali úkol snazší, ale odpornější. Chodila do krematorií a do malého vozíku sbírala popel z lidských ostatků. Ten odvážela do nedalekého jezera, kde ho vyklápěla do vody. Byla tak vyčerpaná, že se málem utopila. Těžká práce ji otupila, s vyvážením popela se ale nikdy nesrovnala a ještě několik let po válce si dokázala vybavit čpavý zápach z krematorií a vody v jezeře.

Poslední sousto chleba

Neměla pochopení pro nenávist a často opakovala, že v Osvětimi lidé nezemřeli, ale byli tam brutálně zavražděni. Strach o život byl horší kvůli hladu. Za kousek chleba by dala všechno na světě. Když viděla jednu z vězeňkyň těsně před smrtí, naklonila se k ní, aby měla žena v posledních chvílích pocit bezpečí. Ta jí podala zbytek chleba, který měla do zásoby. Věřila, že Magda přežije. "Musíš se dožít konce a vyprávět o tom, co se tu dělo."

Po válce pro ni bylo těžké vyrovnat se s tím, co zažila. Na přání ženy z Osvětimi nakonec vydala knihu Čtyři kousky chleba a jezdila po celé zemi a vyprávěla svůj příběh. Do Osvětimi se vrátila šestkrát, většinou se studenty. Je plná elánu, ale živé sny o hrůzách z války má dodnes.