Prvotní myšlenka byla bohumilná. Kongregace Sester milosrdenství, Sester Panny Marie Milosrdné nebo Sester Dobrého pastýře měly společně se státem pomoci dostat prostitutky z ulic a dát jim naději. V počátcích své historie, která se začala psát v 19. století ve Spojeném království a Irsku, mnoho žen do prádelen vstoupilo a později je z vlastní vůle opustilo bez následků na zdraví. Některé i opakovaně. Postupem času se však hnutí od původní myšlenky zcela odklonilo.
Irské Magdaleniny prádelny.
„Jeptišky mě bily a mučily tak, že jsem se z toho již nezotavila. Toto místo nelze popsat jinak než jako ryzí peklo," svěřila se Josephine Meade. Souhlasí s ní i další ženy, které azylovým domem prošly. A nebylo jich málo. Od roku 1922 do roku 1996, kdy byla poslední Magdalenina prádelna zavřena, zde bylo zařazeno kolem třiceti tisíců dívek.
Magdaleniny prádelny
„Prádelny se staly mechanismem, prostřednictvím něhož se společnost, stát a církev snažily zbavit nepohodlných lidí. Těch, jež se nepřizpůsobili mytické kulturní čistotě," píše historik Diarmaid Ferriter. V domech tak končily ženy žijící s partnerem tzv. na hromádce, svobodné matky a jejich děti, sirotci, sexuálně zneužívané dívky, jedinci s mentálním nebo fyzickým postižením, ale také ženy emancipované, příliš krásné či sebevědomé. Často je do ústavu posílaly vlastní rodiny.
Hned po příchodu byly chovanky svlečeny do naha a prsa jim byla zalepena páskou. „To abyste nedráždily ďábla," vysvětluje někdejší vězenkyně. Jeptišky je přestaly oslovovat jménem, ale pouze číslem, které jim bylo přiděleno. Následovaly dny naplněné prací. Šest dní v týdnu, od brzkého rána do pozdního večera, měly ruce ponořené ve studené vodě a v bělidle. Praly prádlo pro luxusní hotely a armádu. To vše bez nároku na mzdu. Žádná z nich nemohla ústav dobrovolně opustit.
Unavující práce však nebyla jedinným utpením. Jeptišky se vyžívaly s psychickém i fyzickém týrání. Stačilo, aby některá žena promluvila a čekal ji trest. Ten měl mnoho podob. Dívky musely trávit dny v mrazu na balkóně. Nedostávaly stravu. Nesměly si sednout nebo dostaly výprask. „Na zádech mám stále jizvy. Pomocnice jedné z jeptišek vás položily na zem a držely vás, zatímco ona vás bila velkým páskem. Bylo mi jedenáct," svěřila se bývala chovankyně. Cílem převýchovy bylo zničení osobnosti člověka. Řeholnice křičely, ponižovaly, urážely, vysmívaly se a zostuzovaly.
Ve jménu Božím
Magdaleniny prádelny byly výnosným businessem, v němž spolupracovala církev, stát i soukromé podniky. Dělnice nedostávaly plat a ani nebyly pojištěné. Díky nízkým nákladům tak neměly jeptišky o zakázky nouzi. Zatímco chovankyně byly o chlebu, škvarách a čaji, řeholnice se mohly najíst dosyta. „Byl to další způsob mučení. Když jsme byly hladové, uvařily hovězí pečeni nebo kuře. Vůně se pak nesla z místnosti, kde jedly," říká Maureen Sullivan.
Průměrný věk v osmi prádelnách byl třiadvacet let. Osm procent dělnic tam strávilo více než deset let. 15 procent více než pět let a 40 % žen více než jeden rok. Na hrůzné podmínky však nezapomněla žádná. Po měsících otročení neměly dívky vzdělání ani sociální návyky. Nikam nepatřily, neměly kam jít. Se stigmatem cour se padlými ženami skutečně staly.
Zdroj:
