Malárie před naším letopočtem

Malárie nezanechává žádné stopy na kostech, proto je těžké zmapovat její historii v dávných dobách. První zmínky o malárii však můžeme nalézt ve starověkých římských, čínských, indických a egyptských rukopisech a později také v mnoha shakespearovských hrách. Již tehdy se domnívali správně, že malárii přenášejí komáři.

„Ďáblův princ“

Víme jistě, že v oblastech s horkým podnebím byla malárie všudypřítomná po celá staletí. V jednom z nejstarších textů, který byl napsán klínovým písmem na jílové tabulky, se lze domnívat, že se jedná o popis malárie. Na tabulkách byl vyobrazen babylónský bůh smrti a podsvětí Nergal, který byl zobrazován jako dvoukřídlý hmyz podobný komáru. O několik století později se objevuje Belzebub „Pán much“, jeden ze sedmi princů pekla. Lidé věřili, že hejna much, která je sužovala, musí být výplodem ďábla.

V antice spojovali malárii s močály, tehdejší lidé věřili, že zlí duchové malárie žijí v močálech. Popisy zvětšené sleziny, cyklus horečky a zimnice byly popsány v kanónu Chuang-ti nej-ťing, přesněji v Nej-ťing (Vnitřní kniha), jednom ze dvou dílů základního díla tradiční čínské medicíny pocházejícího pravděpodobně z roku 2700 př. n. l.

Malárie rozdrtila obranu Říma

Sumerské, egyptské, védské, brahmatické a severoindické texty z doby kolem roku 1 600 př. n. l. ukazují, že malárie byla tehdy běžná. Horečky se v těchto textech nazývají jako „Král nemocí“ a byly vždy častější po velkých deštích.

Starořecký „otec medicíny“ Hippokratés popsal v roce 400 př. n. l. přerušované malarické horečky a popsal také denní, dvoudenní a třídenní vzestupy horečky. Popsal zvětšení sleziny a nemoc připisoval požití stojaté vody. Malárie rozdrtila hned několikrát obranu Římského impéria, a to mocněji než jakákoliv vojenská mocná síla.

Malárie našeho letopočtu

Okolo roku 30 našeho letopočtu popsal jeden z největších římských lékařských spisovatelů Aulus Cornelius Celsus dva typy terciárních horeček. Nejznámější starověký lékař Galén (Galénos) o 150 let později rozeznal podobu těchto horeček během letního období a přítomnost žloutenky u infikovaných lidí. Galénos nicméně věřil, že je malárie způsobována poruchou rovnováhy čtyř šťáv v těle – krev, žlutá žluč, černá žluč, hlen. Domníval se, že rovnováha šťáv by mohla být navrácena pouštěním žilou, čištěním krve a nejlépe kombinací obou léčebných metod. Tyto principy byly přijaty bez rozporu na dalších 1500 let.

Hraběnka de Chinchón

V roce 1630 objevil osobní lékař španělského místokrále v Peru Juan de la Vega v Limě neobvyklé vlastnosti kůry stálezeleného stromu, který rostl na východním úbočí And. Dnes je známý jako Cinchona succirubra neboli chinovník červený. Strom je údajně pojmenován podle manželky peruánského místokrále hraběnky de Chinchón, kterou v Limě roku 1638 zachránil před malárií. Na doporučení domorodců vypila odvar z kůry stromu. Po návratu do Evropy rozdávala chininovou kůru v italských a španělských městech. Z kůry chinovníku izolovali v roce 1820 francouzští lékárníci Pierre Joseph Pelletier a Joseph Bienaime Caventou alkaloid chinin. Od té doby se stal chinin univerzálním lékem proti případům malárie.

DDT bylo účinným nástrojem

Malárie byla dlouho spojována s bažinatým prostředím a v průběhu 19. století některými výzkumníky dávána do souvislosti s parazity, spojení malárie a komárů nebylo zcela pochopeno až do počátku 20. století, kdy bylo potvrzeno, že se malárie přenáší výhradně kousnutím samičky komára rodu Anopheles. V průběhu 20. století v rámci postupující vědecké „manipulace“ s živým světem, mnozí věřili, že vysoušení bažinatých oblastí a využití DDT na stojaté vody zlikviduje většinu komáru přenášejících malárií, a tím i nemoc samotnou. Pozdější stažení DDT a vznik odolných druhů však způsobily, že malárie je stále rozšířená.