Nevěřícně jsem zíral na smlouvu o půjčce, kterou mi ostří hoši strčili bez okolků pod nos.

Žena dlužila jednomu podnikateli, v jehož firmě několik let pracovala, přes půl milionu korun a peníze měla vrátit už před tři čtvrtě rokem.

Nejenže dluh nezaplatila, ale ani slovem se mi nezmínila o tom, že se dostala do takových problémů.

Půl milionu?

Kdyby to bylo padesát tisíc, ještě bych je za ni uhradil. Jenže půl milionu? Kde bych ho vzal? Vymahačům bylo úplně jedno, že se zadlužila moje žena.

„Dokažte, že váš majetek nepatří do společného jmění manželů. Jinak máte smůlu,“ sdělil mi jeden z nich. „Pokud nezaplatíte do třiceti dnů, těšte se na exekutory,“ dodal druhý.

Mám tedy smůlu. Majetek, což znamená rodinný domek včetně zařízení a dvě auta (jedno moje a jedno manželčino) jsme nabyli za trvání manželství. Moje je pouze stará chalupa, již jsem zdědil po rodičích.

Přiznávám, že se ve mně vařila krev. Jak se mohla takhle zadlužit? A do čeho ty finance investovala? Je pravda, že koupila nejmodernější typ televize, který spíš připomíná menší kino.

Taky nám k dvacetiletému výročí manželství zaplatila třítýdenní dovolenou v Egyptě. Ale přece to nemohlo stát půl milionu! Navíc mi tvrdila, že všechno pořídila ze svých úspor.

Dokonce jsem pocítil pýchu nad tím, že mám tak šikovnou a šetrnou ženu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si vypůjčila takový balík.

Dlužnice!

Sotva se vrátila domů z práce, uhodil jsem na ni. „Tak ty dlužíš přes půl milionu! A ještě jsi nevrátila ani korunu! Víš, že musíš zaplatit do třiceti dnů? Proč sis vůbec půjčovala? Na co, proboha? Navíc jsi to přede mnou tajila!“

Manželka se rozplakala. „Udělala jsem to hlavně pro nás. Pořád jsi říkal, že bychom si měli konečně koupit novou televizi. A vždycky jsi toužil po poznávacím zájezdu do Egypta.“

Samé výmluvy, dělala to hlavně pro sebe. Já bych se bez luxusního zájezdu obešel a televize nemusela být tak extrémně „značková“.

Pomalu z manželky vypadlo, že si koupila také pár dražších hadříků, kabelek a bot, utrácela za omlazovací kosmetiku, za všelijaké masáže a kúry na hubnutí.

Nikdy jsem ale nezaznamenal, že by omládla o 10 let nebo ztratila byť jen půl kila. Samozřejmě mi neušla obnova jejího šatníku, ale v cenách dámského oblečení se nevyznám, takže jsem uvěřil pohádce, že nakoupila levně.

Cloumala mnou zlost. Obvinil jsem svou ženu, že je nezodpovědná lhářka a podvodnice, že zklamala mou důvěru a přivedla nás do velkých problémů.

„Já to platit nebudu, to je tvůj boj! Co sis zavařila, taky si pěkně sněz!

Jedině rozvod

V tu chvíli přešla do útoku. „Přece mě v tom nenecháš! Navíc se vezeš taky, protože všechen náš majetek je společný. Musíš mi pomoci, jinak přijdeme o střechu nad hlavou!“

Řekl jsem jí, že na to měla myslet dávno před tím, než si peníze vypůjčila. „Když už ses takhle zadlužila, měla ses mi včas svěřit!“

Zase se dala do pláče. „Odpusť mi, pomoz mi najít řešení, můžeš přece prodat chalupu po rodičích, stejně tam moc nejezdíme,“ vzlykala.

Tak tohle byl vrchol! Chalupu kvůli manželčině rozmařilost rozhodně neprodám. Pro mě je jediné řešení rozvod, i když mám obavy, že manželčin dluh budu muset stejně umořit. Existuje snad jiné řešení?

Antonín