Církevní hodnostáři považovali ženu za psychicky slabou a labilní bytost, která se snadno nechá svést ke hříchu. Aby se vymanila z důsledků prvního Evina hříchu, měla svůj život buď strávit v celibátu, nebo se stát matkou. V praxi to znamenalo, že pokud se dívka nestala jeptiškou, musela porodit dítě, aby získala určité společenské postavení a mohla žít normální život. Manželství jako takové jí společenskou pozici samo o sobě nezaručilo; kdyby zůstalo bezdětné, sňatek by byl označen za neplatný.
Nutno ale dodat, že až do 10. a 11. století se ve slovanských zemích křesťanská ideologie prolínala s pohanskými zvyky a rodovými zvyklostmi. Matka rodu se tradičně těšila velké vážnosti, vedla chod domácnosti, a dokonce vybírala pro své dcery ženichy. Muži na druhé straně bývali živelnějího rázu, a tak když se dva rody nemohly shodnout na majetkovém vyrovnání a ze sňatku mělo sejít, nevěstu klidně unesli. Praktikovala se i polygamie, kterou si legálně mohli dovolit nejvýše postavení a mocní muži.
Církev se od těchto světských spojení původně distancovala, časem ale zavedla vlastní svatební liturgii, snad aby těmto barbarským zvykům učinila přítrž. Nově byl svazek povolen jen mezi jednou ženou a jedním mužem, přičemž žena musela být muži stoprocetně věrná, aby se otcem jejích dětí nestal někdo jiný a do rodiny se nevloudila "cizí krev". Církevní manželství nemohlo být rozvedeno, na druhé straně ale vstoupilo v plnou platnost až ve chvíli, kdy se narodil potomek. Bezdětnost manželství se přitom vždy kladla za vinu ženě.
Snadné to však ve středověku neměli ani muži. Také oni se museli podřizovat vůli svých otců a nemohli si vybírat nevěsty podle vlastního gusta. Obecně platilo, čím bohatší rodina, tím méně volnosti při výběru partnerky panovalo. Ve hře šlo o majetek, půdu i politické vztahy mezi jednotlivými rody.
Dívka byla obvykle provdána ihned poté, co dosáhla pohlavní zralosti, což mohlo nastat v pouhých 12 letech. Takto časté sňatky však byly uzavírány spíše v aristokratických kruzích, kde se na spojení majetku čekalo s největší netrpělivostí.
Mateřství znamenalo pro středověkou ženu velký stres, a to hned z několika důvodů. Kromě vysoké míry úmrtnosti rodiček ji strašilo také pomyšlení, že porodí mrtvé dítě nebo že se novorozenec nedožije ani jednoho roku. Z desítky narozených dětí se dospělosti obvykle dožila jen třetina. Mezi těmito přeživšími musel být aspoň jeden chlapec - právoplatný dědic. Teprve potom byla rodina plně spokojena. Žena tedy povinně rodila jedno dítě za druhým, aby se zvýšila pravděpodobnost, že jeden z živě narozených chlapců přežije. Za pohlaví dítěte byla podle středověké víry odpovědná opět ona. Věta "Nedala jsi mi syna!" ostatně pronásledovala matky holčiček až do dob zcela nedávných.