Tábor Janowska vyrostl u Lvova koncem roku 1941 a měl sloužit jako ubytovací zařízení pro Židy z lvovského ghetta, kteří nuceně pracovali v blízké továrně. Stal se navíc jakousi přestupní stanicí, kam se sváželi političtí vězni, váleční zajatci a Židé z celé oblasti. Ti, kdo byli vyhodnoceni jako schopní práce, v táboře zůstali. Ostatní byli převezeni do vyhlazovacího tábora Belzec nebo rovnou postříleni.
Prvním velitelem tábora byl mladý důstojník SS Gustav Willhaus, který si sem přivezl i svou manželku a tříletou dcerku. Rodinka, jež na dobovém snímku působí doslova rozkošným a naprosto nevinným dojmem, sídlila v pěkně zařízeném domě s balkónem a zahradou. Willhausovu manželku Lisel zvuk výstřelů osobně nijak nerušil, naopak si v něm libovala a často brala pušku do ruky osobně. Dlouhou chvíli ženy v domácnosti si krátila tím, že stála na balkóně a strefovala se do vězňů, kteří pracovali v její zahradě. Její malá dcerka často její zábavě přihlížela, a z nerozumu dokonce i tleskala, když se mamince podařilo vězně zasáhnout hned první ranou.
V létě roku 1943 Willhause v pozici velitele vystřídal Friedrich Warzok. Za jeho působení se podmínky v táboře ještě zhoršily a všechny hrůzy vyvrcholily v listopadu téhož roku, kdy se sovětské síly blížily ke Lvovu. Warzok dostal za úkol tábor evakuovat a zahladit stopy po vraždách. Vězni byli přinuceni otevřít masové hroby v blízkém lese a spalovat těla zastřelených. Pracovní komando se tehdy vzbouřilo a pokusilo se o útěk, ten se ale zdařil jen hrstce mužů. Většina byla dopadena a zastřelena.
Při likvidaci tábora Janowska pak příslušníci SS pozabíjeli všechny dosud žijící vězně a sami utekli. Celkový počet obětí tohoto místa smrti se odhaduje na 200 tisíc.