Mohl jsem být dál vcelku spokojený manžel, kdyby nepřišlo osudné „kdyby“ a nepoznal, že svou ženu vlastně vůbec neznám. Teď nevím, jak z toho ven.
Zdánlivě (ne)obyčejné
Jmenuji se Mirek, mám hezkou práci, jako projektant si vydělávám docela slušné peníze. S holkama jsem velké štěstí neměl. Pár krátkých vztahů skončilo s tím, že jsem „takovej buchťák“, jinými slovy, přihlouplý dobrák. Musím také přiznat, že v soutěži Muž roku by mě nenechali ani nosit porotě kafe, abych nekazil celkový estetický dojem celé akce. Ve filmu bych mohl hrát i ve dvaceti tak nanejvýš starší usedlé tatíky. Nejsem ani nijak zvlášť zábavný. Vtipům, které vyprávím, se sotva někdo zasměje a není to proto, že by neměly pointu.
K dvacátým pátým narozeninám jsem ale dostal nádherný dárek. Takový, o kterém se mi ani nesnilo.
Slavil jsem je s partou kamarádů na jedné diskotéce a převážně jsme stáli u baru. Ona seděla v boxu s kamarádkami. Milá tvář, černé kudrny po ramena, ofinka jí padala do očí. S drobnou štíhlou postavou by, na rozdíl ode mě, na nějaké soutěži krásy problém uspět neměla. A krásně se smála. Pomyslel jsem si „Hochu zapomeň, na tu rozhodně nemáš!“
Sice jsem nebyl žádný lamač ženských srdcí, ale byl jsem pracovitý a chtěl mít šťastnou rodinu (ilustrační obrázek)
Štěstí chodí dokola…
… znáte to, víte, na koho občas sedne. Tehdy jsem netušil, že skutečně dopadnu jako vykastrovaný samec skotu. Ale zpět na disco. Po číšníkovi jsem jí poslal sklenku vína. Jelikož jsem slavil, byl jsem v povznesené náladě a troufnul jsem si vyzvat ji i k tanci. Odmítla, s tím, že netančí, sklenku ale přijala a hezky se na mě usmála. Srdce mi poskočilo radostí a povzbuzen jejím úsměvem a hecováním kamarádů jsem si řekl: „Míro, jdi do toho, nemáš co ztratit!“ Dnes se mi honí hlavou, zda jsem ztratil či získal.
K mému obrovskému překvapení má černovláska Ivetka na první rande přišla a cesta na radnici nebyla dlouhá. Těšil jsem se, že si budeme užívat, jezdit na výlety, dovolené, na chatu, jak říkáme malému domku, který jsem na venkově, nedaleko města, kde žijeme, zdědil po babičce. Ona se ale těšila, že bude maminkou. Moc jsem nechápal proč tak spěchá, je o šest let mladší, na založení rodiny jsme měli času dost. Dnes už to vím.
Věřil jsem, že mě konečně potkalo štěstí v lásce, ve které jsem snad ani nedoufal
Domácí krb
Ivetka byla (a je) hodná a milá, domácnost pojala jako své království a vzorně se o ni starala (i dnes stará). Žádný křik, žádné výčitky, ani když mé ponožky neskončí v koši na prádlo a „ozdobí“, stejně jako mé svršky, sedačku v obýváku. To se na mě podívá psíma očima a k výčitkám dožene mě. Jako výraz pokání vynesu třeba koš na odpadky. Ani když se po fotbale zaseknu s kamarády v hospodě nelétají doma talíře a vím, že ji jiskru do očí vrátím třemi růžemi.
Stejně jako ty růže i ona rozkvetla, když po více než roce po svatbě přišel na svět Mireček a o dva později Ivetka. Mateřství si náramně užívá. Náš třípokoják v paneláku, teď už prodchnutý mateřskou láskou, byl zdánlivě zalitý sluncem. Jen v naší ložnici bylo spíš oblačno. Sluníčko vysvitlo jen, když byla „v půlce“. Nijak se tím nechlubím, ale musím přiznat, že nejsem zrovna „mladý býček“, a tak jsem to nijak neřešil. Navíc jsem byl jsem šťastný, že ji mám. Když se stala matkou, bylo v této místnosti už jen zataženo. Chlapi v hospodě mi říkali, že to je normální, že ne každá ženská „na to je“, a že znají případy, že často „vyzraje“ až po mateřství.
Šťasná rodina, tatínek, maminka, synek, dcera v přírodě (ilustrační obrázek)
Kalich hořkosti
Není to dlouho, kdy státní svátek připadnul na pátek, tedy byl prodloužený víkend. Na chatě jsem měl na dvorku kmeny, které bylo nutné pořezat, rozštípat a uložit, abychom si mohli jako rodina užívat (nejen obrazného domácího) teplého krbu. S třemi kamarády, kteří mi přislíbili pomoc, jsem vyrazil na chatu vybaven pilou a sekerou. Ivetka zůstala s dětmi doma.
Mou „blbostí“ mi spadnul na ruku špalek. Nechtěl jsem jí hned hlásit, že jsem dopadnul jako „polámaný mraveneček“ a v sobotu v podvečer jsem odjel na pohotovost do města. Ošetřen hodně pozdě, se sedmi stehy na bříšku ukazováku a ortézou, která na obvaze fixovala jeho zlomeninou, jsem usoudil, že přespím doma a na chatu se vrátím ráno.
Potichu, abych nebudil, jsem odemknul dveře a nejdříve nakouknul do pokojíku dětí. Postýlky byly prázdné. Ne však naše manželské lože. Tam i ve tmě zářilo slunce v podobě blonďaté hřívy nějaké krásky. V naprostém šoku jsem ještě zahlédl blažený výraz mé Ivetky. Takový, který jsem vůbec neznal. Tvář oné ženy jsem neviděl. V té chvíli ji měla… Domyslíte si to. No prostě v klíně mé ženy.
Selhal jsem jako chlap v posteli? (ilustrační obrázek)
Ani nevím, zda vůbec postřehly, že byly přistižené in flagranti. Nejspíš ne. Potichu jsem zavřel dveře a odjel na chatu. Do nedělního plánovaného podvečerního odjezdu jsem tam nevydržel. Kámošům jsem řekl, že mi je kvůli tomu prstu blbě a odjeli jsme už po obědě. Tentokrát já s psíma očima jsem se Ivetky zeptal, jaký měla víkend. Vesele odpověděla, že v sobotu dala děti k mamince a „užila“ si večer s kamarádkou. Její jméno mi neřekla, jen se tak zasnila a řekla, že si moc rozumějí a že je neuvěřitelně něžná.
Vůbec nevím, co mám dělat. Manželskou nevěru je možné ustát. Unést parohy, které mi nasadila, je pro mě velmi těžké. Chápu, že se vztah také může rozpadnout, když jeden z partnerů po čase zjistí, že tu pravou lásku nachází po boku osoby stejného pohlaví, což dnes není až tak neobvyklé. I to bych skousnul a jistým způsobem jí to přál. Smířil bych se i s tím, že by mě kvůli ní opustila. Byla by v tom upřímnost. Mám ji strašně rád.
Nemůžu se ale vyrovnat s tím, že si mě vzala jako vola, který jí „udělá“ děti. Z prospěchu, z vypočítavosti, že mě vlastně vůbec nemá ráda, že jsem vlastně vůbec netušil, co je zač a co skrývá. Kolik milenek měla? Či je to její jediná a podváděla mě s ní od začátku? Matně si vzpomínám, že když jsem ji poznal, v boxu seděla nějaká blondýna… Byla to ona?
Mám své manželce říct, že o jejím vztahu s jinou vím? Mám se obviňovat, že ji jako chlap neuspokojím? Proč se mnou ale zůstává?
... i mé srdce je zlomené
Odpovědi nenalézám. Můžu se rozvést, ale Mireček si zanedlouho na konci roku přinese domů své druhé vysvědčení. Ivetka dostala k narozeninám školní brašničku, do které si dá „slabikář“ na podzim. Mám zatnout zuby, smířit se s tím, že manželka má milenku, a být dál hodným manželem a tatínkem a dělat, že se vlastně nic neděje? Je to úleva, že to není milenec? Můžu dál dětem poskytovat šťastný domov. Nemusím předstírat, že jsem šťastný a milující otec. Jsem.
Ale každý večer, když otevřu dveře ložnice, ten pohled z té soboty z mysli nevymažu a připadám si fakt jako vykastrovaný. To ale Ivetce vyhovuje…
Zpracováno na základě vyprávění muže, který se svěřil nejlepšímu kamarádovi. Ten ho poskytnul se souhlasem „Mirka“ ke zveřejnění.
