Manželství za starých časů: Absurdnosti, které řešil farář, dnes nepochopíme

Nataša Slánská | 3. 8. 2020
Manželé chodili za farářem i po svatbě, když vypukly první neshody.
Až do roku 1868 bylo možné se nechat oddat jen v kostele.
Snoubenci byli poučeni, že žena je podřízena muži a musí ho poslouchat.

Muž je živitelem rodiny a žena ho pokorně následuje. S touto psychologickou výbavou vstupovaly mladé páry do manželství až do roku 1868, kdy byla v Čechách uzákoněna možnost uzavřít civilní sňatek, který se obešel bez dlouhých hovorů s knězem o manželských povinnostech. S rozvody to však stále nebylo tak jednoduché.

Do zmíněného roku bylo možné nechat se oddat jen v kostele za asistence katolického kněze. Výjimku měli Židé a příslušníci nekatolických křesťanských církví, jejichž svobodu do jisté míry zaručil Josef II. Tolerančním patentem. Pokud jste se však narodili do římskokatolické rodiny, před vstupem do manželství jste museli postupovat podle přísného protokolu, jenž byl dokonce zakotven v občanském zákoníku.

Nejvíc práce leželo na faráři. Ten se snoubenci vedl dlouhé předmanželské diskuze, vyzpovídal je a vyzkoušel z katechismu. V praxi asi na jejich náboženské znalosti nemohl mít vysoké nároky, protože vzdělanost se na českých vesnicích vesměs omezovala na základní školní docházku, a z té si dospělý člověk často pamatoval jen základní modlitbičky. Šlo tedy o formalitu, která však nesměla být přeskočena.

Manželka ve středověku: Potupná zkouška panenství a tresty, když nerodí děti
Magazín

Manželka ve středověku: Potupná zkouška panenství a tresty, když nerodí děti

Farář se dále musel přesvědčit, že svatbě nestojí nic v cestě; nejčastější překážkou býval blízký příbuzenský poměr snoubenců, ale také mohlo dojít k situaci, kdy za farářem přiběhla nějaká rozlícená žena s námitkou, že je zasnoubený muž otcem jejího dítěte. Z takové patálie měl kněz jistě bezesné noci a není divu, že se duchovní proslavili nadměrnou konzumací vína.

Když všechno probíhalo hladce, snoubenci byli obeznámeni se svými budoucími rolemi: muž se stane živitelem rodiny, žena ho bude ve všem poslouchat a nezavdá mu příčinu k tomu, aby se na ni rozhněval. V žádném případě na něj nesmí zvýšit hlas, tím by narušila rodinné štěstí! Muž se měl k manželce na oplátku chovat vlídně a na chyby ji upozorňovat s trpělivostí.

Pokud byl farář už trochu zkušený, dobře věděl, že to takhle v životě nefunguje. Dokonce ani v řádné římskokatolické rodině. Alkohol, domácí násilí a nevěra provázely manželské páry i v těch nejupjatějších dobách. Rodinné roztržky se opět dostávaly před faráře, který je musel diplomaticky řešit. Na vsi tudíž fungoval i jako jakýsi manželský poradce.

V nejhorším případě mohlo dojít i na rozvod. Ten ovšem neukončil manželství jako takové, znamenal pouze "rozluku od stolu a lože". Manželé se od sebe odstěhovali, ale nemohli si najít jiné partnery, s kterými by vstoupili do dalšího manželství. Taková rozluka představovala pro ženu velké ekonomické riziko, neboť na živobytí vydělával pouze muž, zatímco ženy se pracovně uplatňovaly stěží. Rozvod začal být vnímán coby definitivní konec svazku teprve se vznikem Československa. Tehdy se také na ženu přestalo pohlížet jako na nesvéprávnou a závislou bytost.

Tagy Česko Československo Josef II. Habsbursko-Lotrinský manželství rodina