Sovětská propaganda učinila z Marata veliký vzor pro všechny školáky. Něco ale z jeho životního příběhu záměrně vynechala. Šlo o osud jeho otce, jenž dle sovětských učebnic zemřel ještě před válkou.

Syn sabotéra a zrádce lidu

Ivan Kazej byl ve skutečnosti roku 1935 zatčen tajnou policií na základě anonymního udání, které ho vinilo ze "sabotáže". Za tento výraz se během Stalinova režimu dalo schovat ledacos. Říká se, že Ivan upřímně věřil v komunismus a na rozdíl od svých kolegů z kolchozu, kde zaučoval traktoristy, nekradl ze společné pokladny a vůbec se choval tak nějak "příliš čestně". Soudruzi se proto rozhodli ho odstranit, aby jejich krádeže neodhalil a nenahlásil.

Jakmile se někdo jednou dostal do spárů NKVD, čekala ho popravčí četa nebo gulag. Vinu nikdo nezkoumal, výsledky procesů byly předem rozhodnuté. Ivan Kazej byl odsouzen k deseti letům v pracovním táboře, kde v roce 1942 zemřel při stavbě železnice jako jedna z četných obětí nelidských podmínek, které v gulagu panovaly.

Jeho manželka Anna byla dvakrát vyslýchána, ale nakonec se mohla vrátit k dětem. Když vypukla válka, ihned se aktivně zapojila do odboje v Minsku. Činnosti protinacistického hnutí v té době ještě chyběla důmyslná organizace a nacistům nedalo moc práce odbojáře odhalit. Anna Kazejova se stala jednou z prvních veřejně popravených Bělorusek.

Živého ho nedostali

Maratovi v té době bylo necelých 13 let a zbyla mu jen 16letá sestra Ariadna. Zdrceni matčinou smrtí, oba se připojili k partyzánům. Marat se osvědčil jako šikovný poslíček a nenápadný zvěd. V zimě roku 1943 se jeho sestra musela vrátit domů, protože jí omrzly nohy a lékaři neviděli jiné řešení než amputaci. Marat ji odmítl následovat.

V květnu 1944 se vypravil se svým velitelem Michailem Larinem do vesnice Choromitskij, kde se měli setkat se svou spojkou. Zatímco Larin čekal na návsi, chlapec zamířil navštívit své známé. V tu chvíli vesnici obklíčili nacisté s policisty a zahájili palbu, ve které Larin okamžitě zemřel. Maratovi se podařilo utéct do křovin na okraji lesa, odkud na nepřátele pálil tak dlouho, dokud mu nedošla munice. Nakonec mu zbyly jen dva granáty. Jeden hodil na Němce a druhým odpálil sám sebe, aby nepadl do zajetí.

Kvůli minulosti jeho otce se o Maratově statečnosti začalo hovořit až v uvolněnějších 60. letech. V roce 1965 byl chlapci posmrtně udělen titul hrdina Sovětského svazu a zástupci Prezidia Nejvyššího sovětu požádali Ariadnu o jeho fotografii. Ariadna ale nenašla žádnou kvalitní fotku, která by se dala použít v tisku - kromě jediné. Na samém začátku války ji pořídil německý fotograf, jenž u Kazejů zaklepal na dveře a prosil o trochu jídla. Anna mu tehdy dala dvě vajíčka a hrnek mléka. Němec se nabídl, že za odměnu vyfotografuje její děti. Díky tomu mohla tvář mladého hrdiny později obletět svět a z Marata Kazaje nezůstalo jen jméno.

Zdroje: srimathumitha.com, who-knows.imtqy.com, www.armedconflicts.com