Jiří Schmitzer se s tátou v podstatě nestýkal už od svých dvou let, kdy se rodiče rozvedli a soud ho svěřil výhradně do péče matky. Sovák marně usiloval o to, aby mohl syna vídat. Matka malého Jirku raději umístila do celotýdenní družiny, než aby ho poslala k otci. Chlapec vyrůstal s pocitem křivdy a nemohl tátovi zapomenout, že od rodiny odešel.
Naštvaný byl ale také sám Sovák: na Jiřího platil vysoké alimenty a domníval se, že by jeho bývalá žena mohla za tyto peníze dítěti dopřát radostnější zážitky, než permanentní pobyt u cizích lidí.
V dospělosti už Jiřímu ovšem nic nebránilo, aby se Sovákem navázal kontakt a pokusil se obnovit dávno rozbité pouto. Protože vystudoval herectví, otec se synem se stali i kolegy. Natáčení veselohry Marečku, podejte mi pero! je měla vlastně usmířit, což se také i stalo. Získali k sobě vřelejší vztah a na čas to vypadalo, že je vše na dobré cestě. Záhy ale došlo k tragické události, která jejich cesty opět částečně rozdělila.
Když se Schmitzer vracel svým vozem jednoho večera z divadla, srazil chodce, který svým zraněním podlehl. Nehodu sice herec přímo nezavinil, ale nadýchal alkohol, a tak mu soud nemilosrdně uštědřil tři roky natvrdo. Prchlivý Sovák se rozčílil a zahrnul syna výčitkami, nakonec ale vychladl a sehnal mu právníka.
Sovák se podle vzpomínek svých kolegů na syna kvůli nehodě nehněval a časem na celou věc snad i zapomněl. Přesto mezi oběma herci docházelo k rozporům, o nichž ani jeden z nich nechtěl hovořit.
