Dana byla vždycky pořádkumilovná. Na začátku našeho manželství jsem to dokonce oceňoval, vyrůstal jsem v prostředí, kde úklid byl až na posledním místě. Máma je malířka, táta sochař, boty srovnané v botníku jim byly ukradené a vyrovnané šiky hrnečků na poličkách taky.

Líbilo se mi, že přicházím z práce do čistého bytu, nikde se neválí špinavé nádobí a že mám perfektně vyžehlené košile. Problémy nastaly, když se narodily děti. Děti dělají nepořádek. A to Dana špatně snášela. Jejich výchova probíhala systémem „nesahej na to, ukliď to, neházej hračky po koberci v obýváku,“ prostě samá „nedělej to“.

Děti měly svůj pokojíček, který navzdory Daninu úsilí vypadal jako po výbuchu bomby. Žena z toho šílela. Jednou za čas nevydržela, provedla v dětském pokoji razii a polovinu hraček vyházela, což mělo za následek velký pláč a nářek našeho potomstva.

Ani jsem se nedivil, že syn i dcera vypadli z domova, jakmile oslavili osmnáctiny. Odešli a zůstal jsem já. Jediná živá oběť Daniny uklízecí mánie, protože pořídit si zvíře nepřicházelo v úvahu. A já jsem hrozně toužil po tom mít psa. „Všude budou chlupy, bakterie z ulice a kdoví, jakou havěť sem natahá. Kdo to bude uklízet? Samozřejmě že já!“ horovala proti mému nápadu.

A plně se soustředila na mě. „Proboha nechoď v botách do předsíně! Nechávej je před dveřmi, copak jsem ti to neříkala už stokrát?“ Takhle vypadá přivítání, když se vrátím utahaný z práce. „Už sis zase nepověsil sako na věšák! Je snad židle věšák?“ lamentuje a okamžitě utíká s mým sakem do skříně. „Pořád drobíš,“ napomíná mě u snídaně. „A co ten hrnek? Kdo ho bude uklízet? Jsem služka?“

To jsou jen malé ukázky manželčiny posedlosti. Nejhorší jsou Vánoce. Vždycky jsem měl tyhle svátky rád a musím se přiznat, že nostalgicky vzpomínám na dětství, na ten útulný nepořádek u nás doma. Všichni jsme si vychutnávali voňavou atmosféru, těšili se ze stromečku, z dárků, milých návštěv, chodili jsme na procházky po rozsvíceném městě…

S Danou nechodíme nikam. Uklízíme. Do velkého gruntování, které mě čeká i před Velikonocemi, jsem zapojen navzdory svému odporu. „To mě necháš lézt po oknech? Chceš, abych spadla?“ útočí Dana a já pokorně myju okna, dveře, lustry, věším záclony, jen aby se má drahá polovička neporanila. Při velkém gruntování se ze záhadných důvodů myje všechno nádobí. I to, co se nikdy nepoužívá a zřejmě používat nebude.

Generální úklid je provázen vzdycháním „to je hrůza, tady na okně jsi nechal šmouhu,“, „jsem utahaná, mám já tohle zapotřebí“ atd. Když řeknu „nemáš to zapotřebí, někoho si na to najmi,“ Dana vyletí jako čertík z krabičky: „Nikdo neuklidí líp než já! A copak si můžu do bytu pustit někoho cizího?“

Někdy mám pocit, že by nejradši nepustila do bytu ani mě. Ostatně děti, které už bydlí se svými partnery, k nám chodí jen zřídkakdy. Obligátní matčino uvítací „jéžišmarjá, zujte se a ty kabáty mi neházejte na židle,“ vezme všem náladu. Přitom Dana není šťastný člověk, protože nikdy není tak dokonale uklizeno, jak by si přála. Ani já nejsem šťastný. Žít ve sterilním bytě s ženou, která s prachovkou v ruce málem i spí, není žádný med. Dá se s takovou posedlostí vůbec něco dělat?

Marek

Dobrá rada

Marek nemá moc možností, jak manželčinu poklízecímu křepčení čelit. Může se rozhodnout, že se k ní přidá a věnuje se pak třeštění párovému, nebo bude její představy ignorovat a v období poklízecích manévrů raději vyklidí pole. Tím ovšem riskuje, že se doma moc neohřeje. Výchozím předpokladem jakékoli pozitivní změny je tedy pouze stav, kdy by i Dana připustila, že ji její nutkání příliš zmáhá.

SLOVO ODBORNÍKA

PhDr. PETR ŠMOLKA

* Jen málokdo by si asi svobodně vybral ženu lenivou, nepořádnou a navíc třeba i prolhanou. Obecně celkem panuje shoda v tom, které rysy jsou vnímány jako pozitivní a kterým bychom se měli při výběru partnera raději vyhnout. I pro ty pozitivní však platí rčení Všeho s mírou.

* Činorodá pořádkumilovná partnerka nám může připadat jako dobrá volba; pokud ale tyto její vlastnosti překročí pomyslnou rozumnou mez, může nás čekat osud nebohého Marka. Jeden můj klient mající doma podobné nadělení si posteskl , že když jeho žena přichází domů, tak se on i děti musejí začít po bytě pohybovat, jinak by je totiž považovala za lenivé flákače.

* Nutkavé poklízení bývá někdy charakteristikou naučenou (u nás doma to přece bylo zvykem), často se však pojí s masivními úzkostmi. Při nějaké zdánlivě smysluplné činnosti se úzkost alespoň zmírňuje. Už proto, jakou roli hrají emoce, nebývá zpravidla nějaká racionální argumentace účinná. Natož pak rádoby humorné zlehčování.

* Ve vlastním zájmu bychom tedy měli zapomenout na slogany typu Bordel v bytě, šťastné dítě! Řešením bohužel nebývá ani angažování „paní na úklid“. Pomoci by mohla farmakoterapie. K dispozici jsou účinné léky, jimiž lze úzkost snižovat.

* Jen si nějak neumím představit, že by Dana podobnou pomoc akceptovala. Už ji slyším: přece není nemocná, ona chce mít doma jen pořádek a na tom rozhodně není nic chorobného! Není, až na to, že stav, kdy je podle jejího mínění vše O. K., prakticky nikdy nenastane.

* Jedna z možností je nahradit kritérium „kvality uklizenosti“ kritériem časovým. Potom by mohla mít čas pro úklid definovaný od – do a dobu odpočinku. Na oplátku by se k ní Marek mohl v „šúrovacím čase“ přidat a pomáhat jí. Nepochybně by se ulevilo i jemu.