Dětství neměl Maresjev zrovna lehké, jeho otec utrpěl v první válce těžká zranění a zemřel, když byly chlapci tři roky. Matka pracovala v továrně na zpracování dřeva a tři děti živila ze skromného platu sama. Alexej nastoupil do práce hned po ukončení osmé třídy a neúspěšně se hlásil na leteckou školu. Odmítali ho ze zdravotních důvodů; v mladším věku totiž prodělal malárii a trápil ho revmatismus.

Zkusil to tedy jinak. Odešel do Moskvy a podařilo se mu sehnat místo dělníka v Moskevském leteckém institutu. V roce 1934 byl poslán stavět leteckou továrnu v Komsomolsku, kde se zapsal do místního leteckého klubu. O tři roky později nastoupil vojenskou službu a jeho přání byla konečně vyslyšena. Od ledna 1939 se školil na pilota a stal se leteckým instruktorem s hodností poručíka.

Málem skončil v márnici

Když v Sovětském svazu vypukla válka, převeleli ho ke stíhacímu pluku. Počátkem dubna 1943 sestřelil první tři německé letouny. Hned o pár dní později však dostal zásah i jeho vlastní stroj. Maresjevovi se podařilo dostat se z dosahu nepřátel a pokusil se o nouzové přistání. Nedopadlo to dobře. Ocitl se uprostřed hlubokého lesa s těžkým zraněním nohou.

Osmnáct dní se plazil divočinou, než se dostal do blízkosti obydlené oblasti. Vesničané ho našli ve zuboženém stavu a poskytli mu základní péči, žádný lékař však široko daleko nepobýval. Teprve počátkem května byl Maresjev převezen do nemocnice v Moskvě, kde ho ale rovnou umístili před márnici. S otravou krve a gangrénou působil dojmem, že každou minutou vydechne naposledy. Naštěstí si ho všiml lékař Těrebinskij a rozhodl se ho operovat.

Alexej Maresjev přežil, ale přišel o obě nohy. Kvůli infekci mu musely být amputovány až ke kolenům. Od chvíle, co se začal učit chodit s protézami, už zase myslel jenom na létání. V červnu 1943 se opět hlásil na frontě u svého pluku.

Velitel na něj hleděl jako na blázna. Když však Maresjev o dva měsíce později sestřelil tři německá letadla a ze vzdušných bitev se vracel nezraněn, velitel na něj změnil názor.

Sláva mu nesvědčila

Beznohý pilot získal Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu a stal se legendou, o které se všude mluvilo a psalo. Komunistické vedení ho nadšeně využívalo pro svou propagandu a tlačilo na vojenské špičky, aby Maresjeva z vojenských operací stáhly. Hrdina nesměl zemřít!

Velitelům se podařilo pilota přesvědčit až v březnu 1945. Teprve tehdy se Maresjev vrátil na bezpečné místo instruktora a začal řešit i osobní život. Oženil se a usadil. V poklidném životu mu však bránila sláva, nesčetné ceremonie a shromáždění, kterých se musel účastnit. "Na tom, co jsem vykonal, není nic zvláštního. Opravdu mě štve, že ze mě udělali takovou legendu," prohlásil krátce před svou smrtí.

Ta ho zastihla v roce 2001 pouhý den před jeho 85. narozeninami. Ten večer mu stranické špičky zorganizovaly v Divadle ruské armády velkou oslavu, na kterou se dostavily tisíce lidí. Na oslavence bohužel čekaly marně. Než hudebníci zahráli první tóny, uctili památku zesnulého minutou ticha.

Zdroje: nasregion.cz, cs.wikipedia.org, www.nytimes.com