Marii Amálii se v dětství říkalo Popelka, protože ačkoli oplývala nápadným půvabem, matka ji pořád za něco peskovala. Mladá princezna se těšila, až se provdá a opustí brány Vídně. Učaroval jí vévoda Karel Zweibrückenský, který její city opětoval a požádal ji o ruku. Jenže podle mínění Marie Terezie nebyl dostatečně vznešený. Přes dceřiny prosby a nářky dohodla sňatek s Ferdinandem Parmským, v jehož vévodství měla politické zájmy.

Ferdinandova matka byla totiž francouzská princezna a její rodina Parmu doslova ovládla. Místo Ferdinanda zde prakticky vládl Bourbony dohozený ministr Guillaum du Tillot. Marii Terezii se nelíbilo, že se Francouzi roztahují až na Appeninský poloostrov, a dosazením své nezkrotné dcery do pozice parmské vévodkyně chtěla jejich vliv omezit.

Podezíravý ministr a netečný manžel

Amálie nepřijela do Parmy s nadšením, rána z nešťastné lásky se jí nikdy nezahojila. S otevřenou náručí na ni nečekali ani parmští. Ministr Tillot čmuchal nebezpečí a choval se k ní nejvýš chladně. Manžel působil dojmem, jako by žil ve vlastním světě a na svatbu kývl, jen aby vyhověl etiketě. Amálii neunikly jeho podivínské zvyky. Po nocích navštěvoval kláštery a opíjel se s mnichy do němoty. Přes den jezdil po kraji a žoviálně rozmlouval se sedláky. Jeho vláda se omezovala na podpisy dokumentů, které mu připravil Tillot.

Marie Terezie posílala dceři četné dopisy, v nichž ji nabádala, aby se přizpůsobila poměrům své nové země, oblékala se cudně a svému choti byla oddanou manželkou. Takové rady ovšem v dané situaci vyznívaly krajně absurdně. Jak mohla být oddaná línému opilci, který o ni nejevil zájem? Kdyby se bývala provdala za svého Karla, to by bylo jiné kafe. Ale takhle...

Amálie se nehodlala utápět v žalu a dala průchod své vrozené rebelii. Přecijen byla původem princezna a dostala na cestu do nového domova tučné kapesné... Mohla si nakoupit různé šaty a vyrazit v přestrojení do ulic. Vymetala parmské podniky, hrála hazardní hry a pořádala večírky, na které zvala šlechtu i chudé.

Černá ovce rodiny

Ferdinand ji podváděl se svými kurtizánami, což její hrdost špatně nesla. Propustila proto své dvorní dámy a místo nich si najala "dvorní mladíky". Noci trávila s členy manželovy gardy a nijak se s tím netajila.

Pokud v této chvíli Marie Terezie ještě nebyla dostatečně zděšena, opravdový šok ji čekal ve chvíli, kdy se Amálie ujala parmské politiky. Nejprve vyhodila ministra Tillota, což jí ještě matka schválila, ale poté ze hry vyšachovala i rakouské rádce. Parma si napříště měla vládnout sama.

Amálie si tak proti sobě poštvala nejen Francii, ale i Rakousko a jeho spojence. Na všech evropských dvorech se navíc přetřásalo její skandální chování a Marie Terezie měla z ostudy kabát. S Amálií přerušila veškerou korespondenci a vyzvala její sourozence, aby učinili totéž.

Poslechli ji téměř všichni. Francouzská královna Marie Antoinetta a neapolská královna Marie Karolína se sestrou kontakt nadále tajně udržovaly. Nejspíše pro ni měly upřímné pochopení, protože ani jejich manželství se příliš nevydařila a v nových domovech psychicky strádaly.

Smutný konec

Ferdinand hrál v Parmě druhé housle a poslušně podepisoval, co mu manželka předložila. Vyklubal se z něj nicméně starostlivý a trpělivý otec, což nakonec Amálie ocenila. Trochu se sblížili, když jejich syn Louis utrpěl otřes mozku a odnesl si trvalé následky v podobě epileptických záchvatů. Celkem se jim narodilo sedm dětí. Čtyři se dožily dospělosti.

Příběh přesto neměl šťastnou dohru. Od roku 1796 Parmu ohrožoval Napoleon. Amálie s Ferdinandem se nehodlali nechat zastrašit ani zahnat do kouta. V roce 1802 však Ferdinand náhle zemřel a Amálie byla z Parmy vyhoštěna. Vídeň se k ní postavila zády, nikdo ji tu nechtěl. Císař František jí nicméně dovolil, aby se s dětmi ubytovala na Pražském hradě. Dorazila sem s podlomeným zdravím a za dva roky se ve věku 58 let odebrala na věčnost i ona.

Zdroje: en.wikipedia.org, www.madameguillotine.co.uk