O výhodné manželské partii se v královských rodinách začínalo přemýšlet v podstatě už ve chvíli, kdy se dítě narodilo. Marie Terezie však mohla těžko něco plánovat, když z prvních tří dcer dvě zemřely v útlém věku a jedna byla každou chvilku nemocná. Marie Anna (1738-1789) nikdy nebyla považována za krásnou, a když ještě k tomu v 18 letech onemocněla tuberkulózou páteře a záda jí zhyzdil hrb, se svatbou se přestalo počítat. Naštěstí tu byl tatínek František Štěpán, který ji podporoval v zájmu o vědecké bádání, včetně archeologie. Marie Anna se usadila v městečku Klagenfurt, kde se obklopila svobodnými zednáři, věnovala se studiu a charitativní činnosti.
Čtvrtá dcera Marie Kristina (1742-1798) zvaná Mimi byla maminčiným miláčkem. Odmalička hýřila neobyčejným půvabem i talentem a nešlo si nepovšimnout, že ji Marie Terezie protěžuje. Sourozenci jí záviděli a stěžovali si, že se chová povýšeně. Je nasnadě, že mimořádně krásná Mimi byla výborným materiálem pro sňatkovou politiku. Protože jí ale matka neuměla nic odříct, jako jediná z rodiny si nakonec prosadila muže, kterého opravdu milovala: prince Alberta Sasko-Těšínského. Manželství bylo šťastné, nicméně bezdětné: jediná dcerka zemřela krátce po narození.
Fyzickým půvabem oplývala také Marie Alžběta (1743–1808), na vkus své matky však byla poněkud marnivá a prostořeká. Zabývala se jen svým vzhledem a nestoudně koketovala s potenciálními nápadníky, aby je vzápětí srazila na kolena kousavými poznámkami. Osud její pýchu zle potrestal: neštovice jí nepěkně zhyzdily tvář a Marii Alžbětě nezbylo nic jiného než nastoupit kariéru abatyše v Innsbrucku.
Marii Amálii (1746-1804) se říkalo Popelka, protože ji matka neustále za něco plísnila. Nenašly k sobě cestu ani v dospělosti. Amálie se musela provdat za Ferdinanda Parmského, kterého považovala za hloupého a hrubiánského. Nešťastné manželství se snažila kompenzovat politickou činností, ve které ale také neslavila zrovna úspěchy. Jedinou radostí jí bylo sedm dětí.
Další tři dcery se dospělého věku nedožily; jedna zemřela krátce po narození, druhé dvě podlehly neštovicím. Jejich smrt zarmoutila obzvláště Ferdinanda I. Neapolsko-Sicilského, kterému Marie Terezie slíbila jednu ze svých dcer za manželku. Naštěstí měla v záloze ještě Marii Karolínu (1752–1814).
Panovnice neměla tušení, kam svou dceru posílá. Když Marie Karolína přijela do Neapole, nestačila se divit: její choť neznal dobré mravy, dvorní dámy plácal po zadku a po zámku se volně pohybovala zvířata, jejichž výkaly nikdo nečistil. Podobný nepořádek panoval i v místní politice. Marie Karolína v sobě projevila energii své matky a vzala věci do vlastních rukou. V zemi prosadila četné reformy a stihla přitom porodit 18 dětí.
Pro nejmladší Marii Antoinettu (1755–1793) matka našla partii v podobě samotného francouzského krále. Nikdo nemohl tušit, že mladou královnu semele revoluce a její život předčasně ukončí gilotina. Marie Terezie se toho okamžiku naštěstí už nedožila.