„Píše se pondělí osmnáctého srpna roku tisíc pět set sedmdesát dva. V Louvru začíná veliká slavnost. Okna starého královského paláce, obyčejně temná, září do noci. Slavnost bude trvat ještě několik dnů. Navzdory všem přípravám anebo právě kvůli nim panovalo v davu podivné a zlověstné napětí. Královský dvůr oslavoval svatbu Markéty de Valois, dcery zesnulého krále Jindřicha II. a sestry panujícího krále Karla IX., s Jindřichem Bourbonským, králem navarrským. Ani bychom tuto skutečnost nepřipomínali, avšak sňatek kdekoho ohromil a vzbudil zároveň velké obavy u těch, kdo viděli trochu dál. Nikdo nedovedl pochopit nečekané sblížení dvou tak znepřátelených stran, jakými v té době byli protestanti a katolíci." Tak začíná kniha Královna Margot slavného spisovatele Alexandra Dumase.

Právě domluvený sňatek dvou mladých lidí měl zaručit konec rozbrojů. Ty se táhly deset let a postupně vyúsťovaly v několik občanských válek. Blížící se svatba přitáhla do Paříže velké množství urozených protestantů. Odhaduje se, že jich sem přijelo osm až deset tisíc. Město však bylo silně antihugenotské a extrémní katolíci považovali jejich přítomnost za nepřijatelnou. Na ulicích to vřelo.

Neveselá veselka

Od začátku svatebního dne bylo všechno špatně. Ženich se coby protestant nesměl účastnit svatební vše. Nahradil ho Markétin bratr, vévoda z Anjou. Devatenáctiletý Jindřich tak svou vlastní svatbu pozoroval ze schodů před kostelem. François Eudes de Mézeray, historik ze 17. století tvrdí, že když si mladý pár nakonec měl říct osudové ano, vůbec se na sebe nepodíval a Markéta dokonce ani nepromluvila. Její bratr ji tedy položil ruku na hlavu a fyzicky ji donutil kývnout.

Po svatbě přední hugenoti zůstali v Paříži, aby s králem Karlem IX. probrali některé stížnosti. Mezi nimi byl i jejich vůdce admirál Gaspard de Coligny, jež se na dvoře zdržoval již několik měsíců. Za tu dobu se sblížil s králem tak, že ho vrtošivý Karel dokonce nazýval svým otcem. Admirál byl totiž přesným opakem panovačné Kateřiny Medicejské, která svého syna neustále peskovala.

Markéta z Valois a Bartolomějská noc

Právě to se královně-matce nelíbilo. Cítila, že nad Karlem IX. ztrácí moc. Do svých komnat v Louvru svolala schůzku několika předních katolických vůdců. Na ní bylo odsouhlaseno, že admirála de Coligny odstraní. Mezitím se konaly bujaré svatební oslavy. Markéta a její manžel netušili, že jejich sňatek byl možná pouhou záminkou k tomu, aby katolíci mohli převzít definitivní moc nad zemí.

Vraždu měl uskutečnit jistý pan de Maurevert. 21. srpna se schoval v prvním patře domu kanovníka Villemura, kolem kterého admirál pravidelně chodíval do Louvru, a čekal na správný okamžik. Jakmile viděl svůj cíl, vystřelil. Atentát se však nepovedl. Kulka zasáhla pouze Colignyho paži. I přesto ho zranění na několik dnů upoutalo na lůžko. Kateřina Medicejská zuřila a rozhodla se, že situaci převezme do vlastních rukou.

Svého syna, nestálého, snadno ovlivnitelného a nyní i smutného, začala přesvědčovat o tom, že je v nebezpečí života. Hugenoti měli vyřadit admirála ze služby a proti králi uskutečnit velké spiknutí. Karel IX. nakonec této pomluvě uvěřil a souhlasil s tím, že je nutné protestanty potrestat. Ve dvě hodiny v noci z 23. na 24. srpna, na den svatého Bartoloměje zazněl hlas zvonu kostela Saint-Germain l´Auxerrois naproti Louvru. Domluveným signálem začal neuvěřitelný masakr.

Zdroj: Youtube

Mladému ženichovi Jindřichovi Navarrskému se podařilo uprchnout. Jeho manželka Markéta se stala zajatkyní vlastní rodiny. Zamkli ji v komnatě. Ve svých Memoárech však vzpomíná, že během masakru zachránila životy několika prominentním protestantům tím, že je držela ve svých pokojích a atentátníky odmítla pustit dovnitř. Tyto skutečnosti inspirovaly Alexandra Dumase k napsání románu La Reine Margot (1845).

Zdroj:

www.pdfknihy.maxzone.eu, www.g.cz, www.en.wikipedia.org, www.stoplusjednicka.cz