Zdroj: ČTK
Marta Gottwaldová: Prostá a tlustá první dáma udělala ostudu, kam přišla
Gottwaldová, rozena Holubová, nikdy neoplývala přílišnou touhou vzdělávat se. Ani když se její manžel stal prezidentem, nevstoupila do Komunistické strany Československa. Nerozuměla politice, nechtěla jí rozumět a manželovi to vlastně ani nevadilo.
,,Takhle je to snad lepší,“ byla jeho oblíbená odpověď, kdykoliv se k němu dostaly výčitky soudruhů. Ostatně Gottwald nepotřeboval po boku komunistickou spolubojovnici, potřeboval hlavně oddanou manželku a hospodyni, což ona splňovala.
Marta pocházela z chudých poměrů, byla nechtěným dítětem, živořila jako služka a podle profesora Mlynárika z Karlovy univerzity si přivydělávala prostitucí, takže osobní dno poznala už docela brzo a ani s nově nabytým titulem první dámy se z něj nedokázala úplně vyhrabat. Zvyky dělají člověka a Marta těmi špatnými přímo překypovala.
Už stojí za zmínku, že místo četby knih, a nemusely to být jakkoliv složité politické thrillery, hrála mariáš. A hrála ho opravdu často a hlučně. Její hlas rezonoval při jakékoliv příležitosti a v jakékoliv společnosti, ať už se na Hradě odehrávala společenská událost, večeřela s manželem v drahé restauraci, nebo šla do baru na pár skleniček. Každý, kdo se neotáčel za korpulentní postavou, přitáhl její zvučný hrdelný hlas. Byla ztělesněním trapnosti a tragického chování.
Šaty dělaj člověka
Martě s těžkými faux pas nepomáhaly ani přítelkyně. Žádná z nich jí nechtěla poradit, jak vystupovat na veřejnosti, aby nebyla pro smích. Pro Martu tak bylo jedinou možností obrnit se hroší kůží a v letních parnech chundelatým kožichem. Nebo věrnou kopií šatů oblíbené Hany Benešové.
Pro mnohé se vykrádání stylu legendární první dámy stalo vrcholem drzosti a nevkusu. Marta si najala její osobní návrhářku Hannu Podolskou a požadovala po ní tytéž modely, jen o pár čísel větší. Když se do nich soukala, praskaly švy. Protože to byla stále manželka prezidenta, některé švadleny se neodvážily říct krutou pravdu, ale některé přece jen občas prohodily nemístnou poznámku tak, aby byla slyšet.
Chodící vtip
Tímto smutným pokusem zalíbit se smetánce i obyčejným občanům, mezi něž kdysi patřila, si vysloužila hanlivý titul karikatury respektované Benešové. Lidé na Martu vymýšleli různé anekdoty, například tuto:
To se paní Marta ptá paní Hany: „Jak to děláte, že jste stále tak pěkně štíhlá?“ „To je jednoduché. Každý den ráno posnídám a pak sním už jen tři kolečka mrkve na oběd a na večeři.“ Po týdnu se paní Marta ptá: „Paní Hano, jak to děláte? Já ty první dvě kolečka mrkví ještě sním, ale to třetí už opravdu sníst nedokážu!“
Marta nesnesla pomluvy. Ale takové, které zasahovaly ji. Bylo zcela přirozené, že ona se vysmívala cizím lidem, jakmile si někdo dovolil hanit její styl, nahlas vyprávět „martovský“ vtip nebo o ní vymýšlet různé báchorky, stala se pomstychtivou saní s dračím dechem.
Odvrácená strana první dámy
V jádru ale špatná opravdu nebyla. Ač se Prahou nesla jako na vznášedle, oplývala skromností a láskou. Svou dobrotivou stránku předvedla ještě před usednutím na pomyslný trůn. Během svého pobytu v Moskvě za druhé světové války chodila nakupovat do obchodů pro vysoce postavené funkcionáře a zakoupené jídlo rozdávala potřebným.
Legendu potvrzuje ve svých pamětech i vdova po popraveném Rudolfu Slánským Josefa Slánská: "Pro mne sháněla, co mohla, nosila mi potraviny, ba i šaty mi koupila a k tomu - ubrus. Prostě to, co dostala, jen aby mi udělala radost.“ Ani s hrstí dobrých skutků si cejch neotesané, hloupé a směšné první dámy nedokázala odpárat. A po její smrti se to nepodařilo ani nikomu jinému.
