Marta Kottová: V Osvětimi zničila dozorkyni lodičky, následky nedomyslela

24. červenec 2020 četba na 2 minuty
Ženy v koncentračním táboře

Ženy v koncentračním táboře

Foto: Profimedia.CZ

Osvětim byla pro Martu Kottovou takovým šokem, že do konce života nebyla schopna určit, jak dlouho tam vlastně pobývala. Mohl to být týden, nebo také dva měsíce. Martě bylo pouhých 15 let a ocitla se sama uprostřed pekla, odtržená od rodičů.  

"Pamatuju jenom na ten kouř, na tu hrůzu a že jsem si nechtěla připustit, že maminka s tatínkem jsou ten kouř. A věčný apely, věčně nahý a hromady mrtvol," shrnula obraz Osvětmi Marta v projektu Paměť národa. Její rodiče putovali do plynové komory hned po příjezdu, ji samotnou doktor Mengele zařadil na práci. V pyžamovém obleku bez spodního prádla stála na apelech půl dne i celý den. Zatímco v Terezíně dostávala každý den kus chleba a dvě tři brambory, v Osvětimi nebylo ani to. Vodovou polévku lízaly vězeňkyně přímo ze sudu - neměly ani lžíce.

Facky byly na denním pořádku. Přesto se Marta Kottová neudržela, a při první příležitosti zničila dozorkyni lodičky. Měla je vyčistit krémem na boty, zatímco na služební holínky měla použít vazelínu. Předstírala, že si to spletla. "Samozřejmě jsem jí ty lodičky namazala tou vazelínou. Čili jsem je zničila," chlubila se Marta po letech. Za svůj kousek byla zbita, ale vzdor byl tehdy silnější než strach. "Dneska bych se kvůli takovýhle blbosti nenechala zbytečně mlátit. Jenže tehdy mi bylo patnáct, šestnáct roků. Tak to má člověk jinou odvahu," vysvětlila Marta.

Její osvětimské utrpení skončilo, když byla převezena do Merzdorfu na polské straně Krkonoš, aby zde pracovala v továrně na zpracování lnu. Vyhráno ale ještě zdaleka neměla. Byla zima, a vězeňkyně neměly kromě lehkých pruhovaných úborů žádné oblečení ani boty.

Po osvobození se Marta vydala pěšky domů do Prahy. U příbuzných se setkala se starším bratrem Viktorem, který válku rovněž přežil, ale musel do nemocnice, protože se nakazil tyfem. Marta jako nezletilá nemohla sama požádat o byt, a tak přespávala na lavičce v parku. V bytě, kde před válkou bydlela s rodiči, už byli nastěhovaní jiní lidé. Když ji viděli z okna, zatáhli záclony. Zřejmě měli strach, že bude chtít nazpět rodinné věci.

Marta nakonec na bratrovo jméno získala malý byt na Žižkově, to však bylo všechno, co od státu dostali. Za komunistického režimu se pořád museli hlásit jako Židé a nespravedlnost nebrala konce. Opravdovou úlevu Marta Kottová zaznamenala až po Sametové revoluci. Do své smrti v roce 2017 vyprávěla svůj životní příběh jak vlastním vnoučatům, tak žákům ve školách.

Akční letáky