Babí Jar: Největší hromadná vražda v dějinách. Dina zázrakem přežila jako jediná

11. prosinec 2019 četba na 4 minuty
Masakr v Babím Jaru

Masakr v Babím Jaru

Foto: winto

Když byli kyjevští Židé dne 29. září 1941 nacisty donuceni dostavit se na náměstí a sbalit si jen to nejpotřebnější, netušili, že se začnou odpočítávat poslední hodiny jejich života. Na dně rokle Babí Jar skončilo během dvou dnů 34 tisíc nevinných občanů. Jenom několika šťastným se podařilo utéct.

Masakr v Babím Jaru se do historie zapsal svou brutalitu i odklonem od zavedených standardů nacistického vyvražďování; Židé nebyli integrováni do ghetta, ale rovnou odvedeni na své popraviště.

Největší hromadná vražda v dějinách

Vše se také událo strašně rychle. Den před začátkem Němci zaveleli, že se příštího rána mají všichni kyjevští Židé dostavit na roh ulic Melnykova – Dokterivská, s sebou povinně dokumenty, peníze, cennosti, náhradní spodní prádlo a teplé oblečení. Jak skončí jejich nejcennější majetek tušili všichni, pakliže by si ho s sebou nevzali, mohli by je nacisté podezřívat, že ho schovali. Své štěstí nikdo pokoušet nechtěl a po výhrůžkách zastřelením každého, kdo bude přistižen na jiném místě, nebo vnikne do prázdných bytů za účelem krádeže, raději poslechli.

O ghettech věděli a domnívali se, že přesně tam poputují. Transport na ně v osm ráno 29. září 1941 ovšem nečekal. Místo toho je ozbrojená jednotka Einsatzgruppen hnala ke tři kilometry vzdálenému hřbitovu, vedle něhož se nacházela rokle známá jako Babí Jar.

Tato 150 metrů dlouhá, 30 metrů široká a 15 metrů hluboká trhlina v krajině všem napověděla o jejich osudu. Nacisté jim rozkázali, aby odevzdali své cennosti a svlékli se do naha. Poté je za bolestivého bití postavili na okraj rokle, zády k nim, a začali do nich střílet. Na popadaná těla v díře si měli další lidé lehnout a Němci, kterým přihlížela i ukrajinská milice, je stříleli do zátylku.

Posílená hlídka dbala na to, aby nikdo neutekl. Matkám trhaly děti z náruče, některým během pár vteřin zbělaly strachy vlasy. Masakr trval dlouhé dva dny. Podle odhadů za 29. a 30. září na dně rokle skončilo kolem 34 000 osob. Pouhým 30 se podařilo uniknout.

Nejsem Židovka

Tehdy třicetiletá Dina Proničevová se choulila v zástupu nic netušících obyvatel Kyjeva a jako jedna z mála věděla, že je ghetto nečeká. O jejím pozoruhodném příběhu napsal americký expert na holokaust Timothy Snyder.

,,Matka jí pošeptala: Nevypadáš jako Židovka. Dina měla za manžela Rusa a tudíž i ruské příjmení. Svou situaci šla ohlásit jednomu z Němců, který ji masakru ušetřil.“ Nebohá Dina se však musela dívat na smrt vlastních rodičů.

Ke konci akce Němci obrátili. Ačkoliv nebyla Dina Židovka, stal se z ní očitý svědek a musela být zlikvidována. ,,S dalšími ji dovedli na kraj role, svléknout se nemusela. Sotva začali Němci pálit, skočila do rokle a zůstala nehnutě ležet.“ Necítila bolest, když jí jeden z vrahů stoupl na záda a těžkými botami se procházel po jejím těle, a snažila se přetrpět i dopadající, dusivou hlínu. V nestřežený okamžik se z hlíny vyhrabala a přeběhla k okraji rokle, počkala, až Němci skončí, a utekla, co jí nohy stačily.

Sovětské zapírání

Babí Jar se stal dějištěm dalších masových poprav. Na dně jámy údajně skončilo až 200 tisíc lidí všech vyznání a ras. Jejich těla byla před koncem války exhumována a spálena, kosti, jež nepodlehly hladovým plamenům, rozemleli na prášek.

Po skončení války se o masakru nemluvilo. Stalin podporoval antisemitismus a holokaust zapíral a každého, kdo se proti němu postavil a připomenul největší hromadnou vraždu v dějinách lidstva, nechal zavraždit. Ukrajina se také stavila do defenzivy, okupaci Němci brala jako vysvobození od bolševismu. Až v druhé polovině 60. let se povědomí o masakru v Babím Jaru začalo šířit. V 70. letech tam po zničení přehrady deštěm postavili památník věnovaný „sovětským lidem, zajatcům a vojákům sovětské armády“. V 90. letech ho nahradil symbolický památník věnovaný pravým obětem masakru.

Akční letáky