Roku 1867 skupina lovců v indickém svazovém státě Uttarpradéši zahlédla smečku vlků, kterou doprovázel podivný tvor. Lezl po čtyřech a vyl jako vlk, ale vzhledem se podobal lidskému chlapci. Lovci měli pocit, že dítě musejí za každou cenu dopravit do civilizace a uchránit ho před nástrahami džungle. Počkali si, až smečka zaleze do doupěte, a doupě poté vykouřili. Když vlci vyběhli ven, lovci je postříleli a chlapce odvedli do sirotčince, kde se ho ujali křesťanští misionáři.

Klučinovi bylo sotva šet let a vůbec nerozuměl lidské řeči ani posunkům. Dostal jméno Dina a příjmení Sanichar, což v urdštině znamená "sobota". Právě v tento den ho v sirotčinci přivítali. Zařízení vedl otec Erhardt, který zaznamenal, že ačkoli je hoch "nepochybně imbecilní, přesto vykazuje známky rozumu a někdy až bystrosti".

Dina zpočátku jen vrčel a vyl; nechápal lidská slova ani gestikulaci. Bylo zřejmé, že mezi vlky žil od nejmladšího věku a se svým vlastním druhem nebyl nikdy konfrontován.

"Lehkost, s jakou se pohybuje po čtyřech, je překvapivá," zapsal otec Erhardt. "Než něco ochutná, tak to očichá. A když mu to nevoní, prostě to zahodí."

Dina Sanichar odmítal jíst vařené jídlo, nejraději si pochutnával na syrovém mase a brousil si zuby o kosti. Postupem času se ale naučil základním lidským zvykům. Začal chodit po dvou a porozuměl řeči.

Sám ale nikdy nepromluvil a nenavázal s lidmi ani dětmi bližší vztahy. Výjimkou byl další vlčí chlapec, kterého do stejného sirotčince přivedli pár let po příchodu Diny. "Mezi oběma chlapci se vytvořilo zvláštní pouto. Starší dokonce naučil mladšího pít z hrnečku," popsal otec Erhardt.

Těžko soudit, do jaké míry byl Dinův život v sirotčinci naplňující, a zda by pro něho nebylo nakonec lepší, kdyby byl zůstal v džungli. Lidské společnosti se nikdy zcela nepřizpůsobil. Z jejích požitků mu zachutnaly jen cigarety. Stal se silným kuřákem a k tomu se nakazil tuberkulózou. Nemoci podlehl v pouhých 35 letech.

Zdroje: timeline.com, allthatsinteresting.com