Vlčata, vlčici i asi šestiletého chlapce probudil štiplavý kouř, ze kterého pálil nos. Zvířata se jako na povel začala hrnout ven. V tu chvíli ale nastal masakr. Lovci byli jako smyslů zbavení. „Tak kde ho máš?” zeptal se jeden z nich a otřel krev ze zbraně. Vousatý stopař se skrčil a proplazil se vchodem. „Nazdar. Neboj se. Už budeš v bezpečí,” usmál se na hubeného a špinavého kluka, jenž se schovával v temném rohu. V očích se mu zrcadlil strach a po tvářích se mu kutálely slzy.
Cesta zpět do civilizace byla pro skupinu lovců náročná. Dítě se bránilo, co mu síly stačily. Vydávalo štěkavé zvuky, snažilo se kousat a škrábat. Nakonec ho muži svázali tak pevně, že se nemohlo hýbat. „Však ty se uklidníš. Je to pro tvoje dobro,” přesvědčoval ho jeden z mužů. Netušil, že chlapce naopak odsoudil k smrti.
Mauglí - skutečný příběh
Na život v sirotčinci poblíž indické Ágry si Dina Sanichar neboli Dítě soboty, nikdy nezvykl. Křesťanští misionáři, kteří se o něj starali, z něj byli v šoku. Jedl výhradně syrové maso, brousil si zuby o kosti, vychovatele očichával a pokud se chtěl vyjádřit, vrčel nebo skučel.
Zároveň nesnášel oblečení a boty. Sám si nedokázal ani navléct kalhoty. „Neumí mluvit a ačkoli je nepochybně imbecilní, vykazuje známky rozumu a někdy i chytrosti,” napsal si do záznamu otec Erhardt.
Lidem se vyhýbal a sám nikdy kontakt nenavazoval. Do té doby, než do sirotčince přivedli dalšího vlčího chlapce. „Vytvořili si mezi sebou zvláštní pouto. Většinu času trávili spolu. Jen tak seděli, běhali nebo šplhali po stromech. Starší dokonce mladšího naučil pít z hrnečku,” popsal duchovní.
Krutá a nečekaná smrt
Jelikož Rudyard Kipling napsal Knihu džunglí krátce po objevení Sanichara, obecně se věří, že se jeho příběhem inspiroval. Je však zajímavé, že jeho případ není ojedinělý. V průběhu 19. století byly nalezeny i další děti, které vyrůstaly mezi zvířaty. Ty se nikdy nedokázaly přizpůsobit civilizovanému světu a zemřely velmi mladé.
stačí se přihlásit nebo registrovat.
