Na vlastní žádost
Max Mannheimer se narodil do početné rodiny. V dětství nikdy nezažil projevy antisemitismu, ale měl radši Ježíška a návštěvám synagogy se vyhýbal. Často chodil za chůvou a ujídal od ní vepřové sádlo, které mu rodiče zakazovali.
Poprvé se začal bát až během Křišťálové noci, kdy se rabovalo, ničilo a kradlo. Židovský svatostánek přežil jen díky blízkosti novojičínské plynárny. Od té doby se mu lidé odcizili a dívali se na něj skrz prsty. Rodina neváhala, sbalila se a odstěhovala se do rodného kraje matky. V Uherském Brodu našli chvíli klid. Přísná nařízení omezovala Maxův život. Nemohl studovat, nakupovat, procházet se po osmé večer, navštěvovat kina ani divadla. Musel se vzdát cenností a všeho majetku. Bedlivě sledoval zprávy a vstoupil do manželství, aby v případě deportace zůstal se svou ženou. Vyvolenou se stala zdravotní sestra Eva Bocková.
Transport
27. ledna 1943 byl pro celou rodinu připraven transport do Terezína. Váhový limit padesáti kilogramů na zavazadlo nesplnili, tolik věcí už ani neměli. V táboře přenocovali a jeli dál, cílovou stanicí byla Osvětim - Březinka. Z tisícovky vězňů dostalo šanci na život jen 155 mužů a 63 žen. Maxovi vytetovali číslo 99728 a informovali ho o místních praktikách. "Pohádkám" o plynových komorách a únikových cestách vysokými komíny ale ještě několik měsíců odmítal uvěřit. Po karanténě v Březince se Max dostal do hlavního tábora. Tam zažil šikanu, týrání, mučení a pohrávání si se smrtí. Ztratil všechnu důstojnost.
Měl převážet cement, ale trápily ho bolesti břicha a kulhal. Jeden z dozorců, který přijel ze Sachsenhausenu a byl známý svou brutalitou, si ho zavolal do nedaleké kůlny. K ubití byl jen krůček. Max do té doby několikrát slyšel nelidský řev a pokaždé viděl, jak jiní vězni odnášeli znetvořené mrtvoly. Zariskoval a dozorci zalichotil. Ten se nechal lacinou poznámkou o rázné nátuře hodné obdivu uchlácholit.
Marný pokus o utopení
Každý den Max pracoval ze všech sil, některé úkoly byly absurdní a jen pro zábavu dozorců. Při zametání si na moment odpočinul. To se mu stalo osudným a byl povolán do koželužny. Oblečený a obutý se musel ponořit do kádě, ve které se máčela kůže. Dozorce ho chtěl utopit. Marně. Šlapal mu na hlavu i na ruce a doufal ve smrt vězně.
Při další selekci Max neprošel. Měl absces na hrudi a pro další transport se nehodil. Nakonec dozorce přemluvil a na seznam se vetřel. Zachránil si tím život. Dostal se do varšavského ghetta, kde z trosek vybíral cihly. Časem se propracoval k místu stenografa a třídil kartotéky. Po letech teroru si mohl trochu odpočinout. Roku 1944 ho čekal nekonečný pochod do Dachau. Pěšky šel nakonec jen do Sochaczewa a dál jel v dobytčáku. Osvobozenecké armády byly za rohem a vězni i s dozorci před nimi utíkali. Karlsfeld, Mühldorf, Tutzing. Právě tam se Max s bratrem Edgarem dočkali konce války.
Přísahal, že se do Německa už nikdy nevrátí. Už rok po válce se ale s manželkou Elfriede Eiselt a dcerou Evou přestěhoval do Mnichova. Zůstal tam i se svou třetí ženou a synem Ernstem. V osmdesátých letech byl vyzván, aby zavzpomínal na válku. Tenkrát si uvědomil, že je třeba svědectví šířit. Přednášky končil tím, že neumí nenávidět. Sám si nebyl jistý, jak by se zachoval, kdyby místo Davidovy hvězdy dostal uniformu a zbraň.
