Historie klanu Medicejů či Medicejštích se začala psát kolem roku 1260, kdy bylo jejich jméno poprvé písemně zmíněno v kraji Mugello severně od Florencie. První generace se pravděpodobně zabývala obchodem, tkalcovstvím a zemědělstvím. Někteří historici předpokládají, že mohli být také lékárníky či lékaři a jejich příjmení, italsky di Medici, odkazuje k jejich povolání.

Za svůj finanční a mocenský vzestup vděčí Janovi z Bicci Medicejskému. Ten v roce 1397 založil Medicejskou banku a stal se osobním bankéřem vzdoropapeže Jana XXIII. Politický vliv rodiny zesílil za Cosima Medicejského, syna Jana z Bicci. Ten záměrně nezastával žádné politické funkce a téměř nevycházel na veřejnost. Perfektně však dokázal tahat za nitky. Stal se tak neoficiálním panovníkem Florencie, která měla republikánské zřízení.

Cosimo se zasloužil o rozvoj obchodu, vědy i umění. Založil platónskou akademii a financoval stavby soukromých i veřejných paláců. Jako milovník knih položil základy Medicejské knihovny. Své postavení upevnil, když přesvědčil papeže Evžena IV., aby roku 1439 pořádal ve Florencii důležitý církevní koncil, kde se měla řešit otázka husitství a basilejských kompaktát. Město se tak díky několikatisícové návštěvě církevních hodnostářů stalo obchodním, politickým i kulturním centrem. Po jeho smrti mu florentská signorie udělila titul Pater patriae - Otec vlasti, přiznaný kdysi Ciceronovi.

V jeho šlépějích kráčel vnuk Lorenzo Medicejský, řečený Nádherný. Doslova řídil Florentskou republiku. Patřil k nejvýznamnějším politikům renesance a byl ztělesněním ideálu humanistického vladaře a mecenáše umění. Měl neuvěřitelné charisma a byl výborný diplomat. Právě Lorenzo završil vzestup svého rodu. V jeho plánech na úspěch nechyběla ani sňatková politika. Jeho cílem bylo vytvoření rodinných vztahů s některými florentskými šlechtickými rody.

Medicejové - bohatství

Vysoké funkce a schopné podnikání s sebou neslo nejen úctu, ale především peníze. Ty se staly prostředkem, jak utvrdit moc. „Udržet si výsadní, i když neformální postavení vyžadovalo od představitelů slavného rodu chytrost, hodně odhodlání a finanční prostředky. Pokud jste chtěli v Itálii vládnout, museli jste se jednoduše ukázat," vysvětluje spisovatelka Mary Hollingsworth.

Jednou z cest bylo pořádání působivých her pro měšťany. „Obyčejní lidé jsou nejistí a touží po novinkách. Ty hledají sami. Dokonce jsou i pro svůj zanedbatelný prospěch změnit vládu, pokud jim stávající neposkytne něco navíc," psal v roce 1589 Giovani Botero.

Hodnotu rodu měla podpořit i stavba velkolepého paláce, kterou nařídil již Cosimo Medicejský. Práce odstartovaly v roce 1444 demolicí dvaceti středověkých budov. Na první pohled muselo sídlo vypadat skromně. Okázalost byla ve Florencii regulována tzv. leggi suntuarie, předpisy zaměřenými na potlačení extravagance. Uvnitř renesanční tvrze ale bylo pohádkové bohatství rodiny vidět na každém kroku.

Síně přetékající zlatem

Už za Lorenza Medicejského byly komnaty plné neobvyklých starožitností, knih, šperků, mincí, vzácných váz a hodnotných uměleckých děl. Kaple byla vyzdobena krásnými zlacenými freskami od Benozza Gozzoliho, síně se pyšnily neobvyklými malbami, zlatem zdobenými rytinami, a vlámskými tapisériemi. Aby domácnost fungovala tak jak má, byla rodina obklopena týmem sluhů. „Cosimo měl si padesát pomocníků. Navíc mu sloužili čtyři otroci, chůvy a učitelky, které se staraly o výchovu dětí," píše Hollingsworth.

Členové rodiny rádi utráceli také za oblečení. Nosili brokát, kožichy podšité kožešinou, šaty poseté perlami, opasky se zlatem a drahokamy. V noci uléhali do postelí s nebesy a hedvábným povlečením.

Medicejští byli známí tím, že se rádi obklopovali uměleckými díly, za které utráceli doslova celé jmění. Sponzorovali ateliéry umělců, sbírali sochy a obrazy mistrů, jako byli Botticelli nebo Michelangelo. Kolekce cenných předmětů zahrnovala také antické sochy, vázy vykládané polodrahokamy, šperky, mince a vzácné rukopisy.

Zdroj: Youtube

Poslední legitimní členka slavné a mocné rodiny Anna Marie Luisa Medicejská v 18. století uzavřela s Habsburky smlouvu, v níž městu Florencie odkázala celé své obrovské umělecké a kulturní dědictví. V dohodě se stanovilo, že noví nástupci nesmějí přemístit „nebo odvézt mimo hlavní město všechny vzácné věci, aby zůstaly na ozdobu státu, k prospěchu veřejnosti a k přitahování zvědavosti cizinců.“

Zdroj:

www.wielkahistoria.pl, www.cs.wikipedia.org, www.trenfo.com