Švýcarský doktor, alchymista a astrolog v jedné osobě, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, je považován za průkopníka moderního lékařství. Dával nemocem nová jména, snažil se je rozdělit do skupin podle příčin a projevů a při stanovení diagnózy spojoval své znalosti z filozofie, chemie, botaniky a mineralogie.
Mezi lety 1536 až 1538 pobýval v Moravském Krumlově, kde dokončil svou knihu O tartarických onemocněních, v níž zazněla myšlenka Similia similibus curentur, tedy Léčit podobné podobným. Je proto považován za zakladatele tzv. medicínského kanibalismu. Svým pacientům předepisoval různě zpracované části těla již zesnulých osob.
Medicínský kanibalismus
Autofágie, neboli pojídání vlastního druhu, je v živočišné říši poměrně běžný jev. Objevuje se i v naší historii. Společností je však odsuzován jako něco zcela nepřijatelného. Podobný názor vládl i ve starověku a středověku. Existovala ale výjimka. V případě, že jste člověka sami nezabili, konzumování jeho tkáně a výměšků bylo zcela v pořádku.
Evropané věřili, že v ostatcích je přítomen duch zesnulého. Tato entita se měla spojit s pacientem a propůjčit mu svou sílu a moudrost. Mezi nejoblíbenější medikament tak patřila lidská krev. Aby byla co nejúčinnější a umožnila získat životní energii, měla být ještě teplá. Regeneračním schopnostem červené tekutiny důvěřovali lidé natolik, že návštěvníci poprav si brali s sebou také skleničky.
Mezi další léky patřila mozková tinktura. Její výrobu popsal v roce 1651 alchymista John French. Základem receptu byla nasekaná tkáň a obratle, jež se naložily na půl roku do vína. Výluh se následně destiloval. Konečný výrobek měl zvyšovat intelekt a pomáhat proti epilepsii.
Soused kanibal
Poptávka po lidských kadáverech byla na svém vrcholu od šestnáctého do osmnáctého století. „Nikdo se už neptal, zda je konzumace stejného druhu etická. Začalo se řešit, která část těla funguje nejlépe,” říká historik Richard Sugg z Univerzity v Durnhamu. V lékárně se daly najít vývary z vlasů, namleté lebeční kosti, usušené maso a prášek z trusu.
Na lidské sádlo se stály dokonce řady. Mělo vyléčit kožní nemoci, stopy po neštovicích, ulevit od kašle a bolesti kloubů. Kdo měl zájem, mohl se na vlastní oči podívat, jak se vyrábí. K dostání byly také tzv. „svíčky zlodějů“, jež po zapálení údajně uměly člověka omráčit a paralyzovat.
Medicínský kanibalismus podle odborníků nevymizel. Pouze dostal jinou podobu. Spadá prý do něj krevní transfuze, kožní štěpy a transplantace orgánů. „Tyto praktiky zachraňují život. Jsou ale založeny na stejném principu, kterému věřili naši předci,” upozorňuje Louise Noble, lektorka angličtiny na University of New England v Austrálii. „Krev i části těla jsou volně předávány z jednoho člověka na druhého.”
