Dne 29. září 1938 se v Mnichově sešli německý kancléř Adolf Hitler, italský vůdce Benito Mussolini, francouzský premiér Édouard Daladier a britský ministerský předseda Neville Chamberlain. V noci z 29. na 30. září pak krátce po půlnoci všichni čtyři připojili svůj podpis pod dokument, který vyzýval Československo aby odstoupilo Německu, a postupně i Maďarsku a Polsku svá území obývané menšinami těchto národů. Vyklízení mělo v první fázi začít 1. října a skončit do 10. října, přičemž během něj nemělo dojít k ničení žádných existujících zařízení.

Dokument nazvaný Mnichovská dohoda je dodnes zřejmě nejkontroverznější mezinárodní smlouvou podepsanou v uplynulém stu letech od vzniku samostatného Československa. Otázek, které si kolem něj historici, politici i občané kladou, je bezpočet, většina debat se však nakonec stočí k otázkám dvěma: zda se mělo Československo bránit - a proč se nebránilo.

Poslední chvíle před dohodou

V době pádu Hodžovy vlády, která odstoupila v důsledku občanských nepokojů, a v době útoku henleinovců na české pohraničí se britský premiér Neville Chamberlain opětovně sešel s Adolfem Hitlerem, tentokrát v Bad Godesbergu, kde ho ujišťoval o tom, že Československo jeho požadavky splní. Hitler ho však překvapil sdělením, že to už mu nestačí. Kromě zvětšení vlastních územních požadavků žádal také splnění územních nároků Polska a Maďarska. Toto stupňování nátlaku ohromilo Británii a Francii natolik, že sdělily Československu, že za této situace mu nemohou nadále radit, aby nemobilizovalo. Nová československá vláda v čele s armádním generálem Janem Syrovým také 23. září mobilizaci skutečně vyhlásila.

"Chamberlain odletěl, aby v Godesbergu Hitlerovi beze zbytku schválil, co od něho Hitler požadoval předtím v Berchtesgadenu. Ale co Hitler před několika týdny považoval za dostačující, nyní už jeho mocenské hysterii nestačilo. Politika appeasementu a opakovaného ´try and try again´ žalostně ztroskotala, epocha důvěřivosti skončila v Anglii přes noc. Anglie, Francie, Československo, Evropa měly jedinou volbu: buď se Hitlerově ničivé mocenské vůli podrobit, nebo se jí postavit do cesty se zbraní," popsal tehdejší atmosféru rakouský prozaik Stefan Zweig, který žil v té době v emigraci v Londýně.

V té době se ještě zdálo, že se Británie a Francie přece jen v duchu spojeneckých smluv postaví Československu po bok. "Zbrojení se nadále neutajovalo, nýbrž otevřeně demonstrovalo. Najednou se uprostřed londýnských zahrad, v Hyde Parku, v Regenťs Parku a obzvláště naproti německému vyslanectví, objevili dělníci a kopali kryt pro případ hrozícího bombardování. Bylo mobilizováno loďstvo, důstojníci generálního štábu neustále létali mezi Paříží a Londýnem sem a tam, aby společně učinili poslední opatření, cizinci, kteří se chtěli včas dostat do bezpečí, brali útokem lodě do Ameriky; od roku 1914 Anglie nezažila takové prozření," psal Zweig.

Ve Francii byla situace obdobná: Dne 24. září vyhlásila tato země částečnou mobilizaci, o den později oznámila, že v případě německého útoku přijde Československu na pomoc. Československá mobilizace nadále pokračovala, stejně jako srážky s henleinovci na československo-německých hranicích.

V psychologické válce o to, kdo toto napětí déle vydrží, bohužel nakonec zvítězil Hitler, který 27. září pohrozil násilným zabráním Československa. Chamberlain mu 28. září poslal dopis, že "vše podstatné může být řešeno bez války a bez odkladu" a současně požádal italského fašistického vůdce Benita Mussoliniho o zprostředkování dalšího jednání s Hitlerem. Mussolini naoko vyjednal s Hitlerem čtyřiadvacetihodinový odklad zahájení vojenských operací proti Československu a současně ho coby zprostředkovatel požádal, aby dal souhlas ke schůzce představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie - čemuž Hitler nakonec vyhověl.

"Pak přišlo ono historické zasedání parlamentu, na němž Chamberlain oznámil, že se ještě jednou pokusil dospět k nějaké dohodě s Hitlerem, ještě jednou, potřetí, mu navrhl, že ho navštíví na kterémkoli místě v Německu, aby zachránil těžce ohrožený mír. Odpověď na jeho návrh prý však ještě nedošla. Pak přišla uprostřed zasedání – příliš dramaticky svolaného – ona depeše, jež oznamovala Hitlerův a Mussoliniho souhlas se společnou konferencí, a v této vteřině – takřka v jediném případě v dějinách Anglie – ztratil anglický parlament nervy. Poslanci vyskočili, křičeli a tleskali, galerie burácely jásotem. Léta a léta se ten ctihodný dům neotřásal takovým výbuchem radosti jako v tomto okamžiku," zaznamenal tento okamžik Zweig, jenž ale záhy dodal, že politicky tento výbuch "představoval strašlivou chybu, neboť svým divokým jásotem prozradil parlament, prozrazovala země, jak se jí válka hnusila, jak je v zájmu míru připravena ke každé oběti, ochotna vzdát se veškerých svých zájmů, dokonce i prestiže".

"Tím byl Chamberlain již předem charakterizován jako někdo, kdo nejel do Mnichova, aby tam mír vybojoval, nýbrž ho vyprosil," uvedl Zweig.

Jednání v Mnichově

Mnichovské porady, k nimž nebyli Češi přizváni (mimo jiné s odůvodněním, že by to mohlo vyvolat Hitlerovu zuřivost), se konaly ve čtvrtek 29. září, a to ve třech etapách - v poledne, odpoledne a večer, trvaly úhrnem osm hodin. Zúčastnili se jich britský ministerský předseda Neville Chamberlain, francouzský premiér Édouard Daladier, německý říšský kancléř Adolf Hitler a italský premiér Benito Mussolini. Všichni čtyři se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Verdikt oznámili krátce po půlnoci 30. září zástupcům československé strany, kteří byli v Mnichově přítomni, ale jednání samotného se nesměli zúčastnit.

"Čtyři státníci, kteří si seděli pohodlně v křeslech ve Führerbau na mnichovském Koenigsplatzu, odevzdali Německu tři miliony sudetských Němců a skoro osmkrát sto tisíc Čechů s jejich domovy, zahubili nejlepší demokracii v Evropě a porušili veškerou úctu všech malých národů světa v Anglii," napsal v té době o podpisu Mnichovské dohody anglický novinář Sydney Morrell, který od března 1938 pobýval v Československu i v pohraničí a sledoval celý průběh sudetské krize.

"Když jsme s vyslancem doktorem Mastným (československým diplomatem Vojtěchem Mastným, pozn. red.) vstoupili do konferenční síně hotelu Regina, byl tam Chamberlain a Daladier se svými pobočníky, Hitlerovi a Mussolinimu jsme nestáli ani za řeč, ani za minimální slušnost. Nebyli jsme dokonce ani vpuštěni do domu, kde se konference konala," popisoval tuto situaci v televizním dokumentu Mnichov 1938, natočeném v roce 1968, další československý vyslanec Hubert Masařík. "Když nám Chamberlain sděloval rozhodnutí, zcela nepokrytě a otráveně zíval. Daladier se díval rozpačitě do země. Když jsme se ho (Daladiera) zeptali, zda očekávají ještě nějaké vyjádření či odpověď naší vlády, mlčel a neodpovídal, tak se toho ujal jeho pobočník. Řekl zcela neomaleně a hrubě, že žádné odpovědi už od československé vlády neočekávají, že zcela samozřejmě považují dohodu za přijatou," dodal Masařík.

Mastný podle dochovaných svědectví přijal diktát později proslulými slovy "Ale jaká je to volba – mezi vraždou a sebevraždou!“ Po odeslání depeše o Mnichovské dohodě údajně několik dnů vůbec nemluvil a brzy odešel do diplomatické výslužby.

Česká ministerská rada, které předsedal prezident republiky Edvard Beneš, přijala Mnichovskou dohodu kolem poledne 30. září. V komuniké, jímž diktát akceptovala, stálo, že vláda přihlédla k doporučení britské i francouzské vlády i ke své odpovědnosti před dějinami a ve shodě s odpovědnými činiteli politických stran se rozhodla "mnichovské usnesení čtyř velmocí přijmout". "Vláda tak učinila s vědomím, že je třeba zachovat národ a že jiné rozhodnutí není dnes možné... Činíc toto rozhodnutí, protestuje zároveň proti ujednání, které bylo učiněno bez její účasti," stálo v komuniké.

Na protest proti podpisu Mnichovské dohody rezignoval například náčelník francouzské vojenské mise v Československu generál Louis Faucher nebo První lord admirality Duff Cooper, dohodu silně kritizovala taky britská Labouristická strana.

Bylo možné se bránit?

Do jaké míry ale bylo komuniké československé vlády upřímné? Opravdu nebylo možné jiné rozhodnutí, než mnichovský diktát přijmout? A co by se dělo, kdyby ho vláda odmítla?

Je nepochybné, že v případě německého útoku by Československo bez spojenců nedokázalo dlouho vzdorovat. "Československé hraniční opevnění proti Německu nebylo ještě zdaleka dokončeno. Nejhorší situace byla na jihu, kde bylo jen lehké opevnění, protože ještě před několika měsíci tam existovala tehdy nikoli nebezpečná Rakouská republika. Mezi potenciální nepřátele jsme museli počítat též Polsko a Maďarsko, které si činily nároky na značnou část našeho území. To znamená, že až na sto padesát kilometrů dlouhý úsek hranice s Rumunskem jsme byli zcela obklíčeni," uvedl v roce 1968 armádní generál Ludvík Krejčí, který od roku 1935 do roku 1938 velel výstavbě stálého opevnění v Československu a v září 1938 byl jmenován nejvyšším velitelem mobilizované armády.

Byť s podmínkami Mnichovské dohody nesouhlasil, připouštěl, že v případě obrany by bylo Československo poraženo. "Německo mělo tenkrát 75 divizí, Maďarsko 15 a Polsko mohlo postavit až 80 divizí. Československo mělo celkem jen 42 divize, které měly chránit více než 2000 kilometrů hranic," komentoval tehdejší situaci.

Komunistická historiografie v této souvislosti často zmiňovala údajnou nabízenou "pomoc Sovětského svazu", o kterou prý měla československá vláda požádat. Jenže přitom zamlčovala, že tehdejší Československo nemělo se Sověty společnou hranici, takže sovětská pomoc by musela putovat buď přes Polsko nebo přes Rumunsko, a ani jedna z těchto zemí to nedovolila. Obě se totiž obávaly, že Sovětský svaz by v takovém případě přistoupil k zabrání části jejich území: v případě Rumunska Bezarábie, v případě Polska Zakarpatské Ukrajiny.

Možná intervence bolševiků také vyvolávala velké zneklidnění západního světa. Beneš se tak obával, že by jakákoli pomoc Rusů okamžitě vytvořila z Československa agresora - je potřeba dodat, že poválečný vývoj ukázal, že obavy z rozpínavosti sovětského režimu byly plně oprávněné.

Československo by tak bylo v případném obranném boji s největší pravděpodobností poraženo, a navíc by minimálně ze začátku čelilo velkému nepochopení i odporu ze strany demokratických zemí. "Až do podepsání dohody 29. září v Mnichově jsme čelili pouze Německu a německý vstup na naše území by byl jasnou agresí. Od oné nešťastné chvíle však proti nám stála de facto koalice čtyř mocností a vstup Německa na naše území byl jen plněním mezinárodní dohody..." popisoval tento stav věcí v roce 1968 někdejší Benešův tajemník Prokop Drtina.

Přesto lze s odstupem doby říci, že se bránit mělo - zaprvé proto, že Mnichovská dohoda ani přes československé obětování nepřinesla Evropě mír, ale naopak nejničivější válku v dějinách. Za druhé z důvodu, že kapitulace Československa vyvolala v českém národě trauma, se kterým se potýkal po celou válku a s nímž je do určité míry konfrontován ještě dnes. Byl to Mnichov, který zásadním způsobem přispěl k poválečnému příklonu ke komunistickému režimu, a byl to Mnichov, který do českého povědomí zasadil hluboce zakořeněný pocit, že se ´jinde´ rozhoduje ´o nás bez nás´, a to vždy k našemu neprospěchu.

Pokud si tedy politologové a sociologové kladou otázku, proč i v době rostoucí ekonomiky a pevného zakotvení v mezinárodních demokratických strukturách tolik Čechů podléhá frustraci, má pocit ´zrady´ a odmítá převzít spoluodpovědnost za mezinárodní vývoj, jedna z možných odpovědí se může skrývat právě v oněch nešťastných podzimních dnech osmatřicátého roku.