Silně náboženské středověké prostředí vnímalo ženu jako omyl přírody. Její tělo lákalo ke hříchu a její pohlavní orgány byly dílem ďábla. Na jedné straně vyvolávaly strach a odpor, na druhé muže fascinovaly a přitahovaly. Zároveň byly opředeny řadou mýtů. Jak může žena krvácet a přitom nezemřít?
V tzv. době temna však ženy menstruovaly méně. Zatímco u dnešních dam přichází menopauza v rozmezí 49 až 51 let, ve středověku nastávala o dvacet let dříve. Cyklus narušovala také nedostatečná výživa, nižší procento tuku v těle, namáhavá práce, častější porody a kojení.
Menstruační pomůcky ve středověku
I přesto se s krvácením musely ženy nějak vypořádat. Mohly si zvolit, zda krev zachytí před tím, než opustí tělo a použijí prototyp tamponu nebo je pro ně pohodlnější provizorní vložka. Obě dvě pomůcky se vyráběly z odřezků látek nebo hadrů. Bohatší dámy používaly nejčastěji bavlnu. Ta nejen saje, ale také je měkčí než vlna a len.
Chudé ženy, které si nemohly dovolit koupit drahou látku, vyrazily do lesa. Tam hledaly speciální druh mechu s názvem rašeliník člunkolistý. Tato rostlina, rostoucí na vlhkých místech na loukách nebo u potoků, se pyšní vysokou savostí. Nové výzkumy navíc potvrdily, že je antiseptická a zabraňuje množení bakterií.
Ty slečny a dámy, jež dávaly přednost provizornímu tamponu, si látku nebo mech omotávaly na krátkou větvičku a tu si vložili do vaginy. Ženy, pro něž bylo pohodlnější nošení vložky ale musely vyřešit, jak ji k tělu upevnit.
Ženské problémy
Až do renesance se totiž nenosily kalhotky. V období cyklu je nahrazoval kožený postroj obepínající boky. Jedna jeho část procházela mezi nohama. K němu se pak pomocí knoflíků připevnila látka. Další možností byla tzv. menstruační košile s dlouhými cípy na boku.
Ať už si ženy zvolily jakoukoli pomůcku, tzv. prosáknutí často nezabránily. Proto se většina spodniček šila v červené barvě. Problémem byl také typický nepříjemný zápach rozkládající se krve. Ženy z urozených vrstev proto kolem pasu nosily pytlíček se sladce vonícími bylinami.
Zdroj:
