Podle vědců by právě Europa mohla být nejen místem, kde bychom mohli hledat známky života mimo Zemi, ale také místem pro nás samotné.
Na měsíci Europa je teplo a podmínky vhodné pro život
Na Jupiterově měsíci Europa se mohou běžně vyskytovat podzemní jezírka slané vody. Europa tak pod svojí ledovou vrstvou ukrývá oceán, a to po celém svém povrchu. Podle prasklin na vnější vrstvě ledu je zřejmé, že jsou zde vytvářeny gejzíry vody v kapalném stavu.
Pro více informací se podívejte na toto video:
Důkazy o existenci mělkých jezírek pod zmrzlým povrchem Jupiterova měsíce se objevily, když si vědci všimli, že obří rovnoběžné hřebeny táhnoucí se stovky kilometrů na Europě se nápadně podobají povrchovým útvarům objeveným na ledovém příkrovu Grónska.
Pokud se rozsáhlé ledové hřebeny, které protínají Europu, vytvořily podobným způsobem jako ty v Grónsku, pak mohou být kapsy podpovrchové vody na tělese všudypřítomné a pomáhat cirkulaci chemických látek. Právě ty jsou pak nezbytné pro život z ledového krunýře dolů do slaného oceánu, který se skrývá hluboko pod ním.
"Tekutá voda v blízkosti povrchu ledového krunýře je opravdu slibné místo, kde si lze představit existenci života," řekl Dustin Schroeder, docent geofyziky na Stanfordově univerzitě. "Myšlenka, že bychom mohli najít signaturu, která by naznačovala, že by taková slibná kapsa vody mohla existovat, je podle mě velmi vzrušující."
Model české vědkyně souhlasí
S šířkou 2000 kilometrů je Europa o něco menší než pozemský Měsíc. Stala se jedním z hlavních kandidátů při hledání života jinde. Právě ve chvíli, kdy pozorování pozemních teleskopů a prolétajících kosmických sond prokázala existenci hlubokého oceánu v celkové hloubce 16 až 24 km pod jejím ledovým povrchem.
Hloubka oceánu na Europě se pak odhaduje až na 160 km. To znamená, že i když je Europa jen o čtvrtinu menší než Země, může obsahovat dvakrát více vody než všechny pozemské oceány dohromady.
Přes všechno, co je o Europě známo, snímky tohoto mrazivého tělesa přinášejí dlouholeté spekulace. Jednou z nich je přítomnost rozsáhlých dvojitých hřbetů, které mají pokrývat povrch jakýmsi jizvovitým obalem. Hřebeny mohou dosahovat výšky až 300 metrů a jsou odděleny údolími širokými kolem 800 metrů.
Podnětem zkoumání Stanfordova týmu byla akademická prezentace o Europě, která se o podivných dvojitých hřebenech zmiňovala. Obrázky těchto útvarů vědcům připomněly mnohem menší dvojitý hřeben, kterého si všimli v severozápadním Grónsku. Vyzbrojeni radarem a další technikou se rozhodli pochopit, jak tyto hřebeny vznikly. Toerii o shodě grónských hřebenů a těch, jež byly objeveny na Europě, podpořila také česká vědkyně Marie Běhounková.
Zdroje:
