Norská historička Dolly Jørgensen spočítala, že město o 10 tisíci obyvatelích za rok vyprodukovalo zhruba 900 tisíc litrů exkrementů a téměř 3 miliony litrů moči. To ale nebylo všechno.
Vše, nejen všichni, pospolu
Ve městech lidé běžně chovali hospodářská zvířata, potkat v ulici vepře, slepici nebo krávu nebylo nijak podivné. Zapomenout nesmíme ani na koně využívané k dopravě. Pak tu byl běžný odpad z domácností a řemeslných dílen. V nedlážděných uličkách jste se bořili do bahna smíchaného se zvířecími výměšky a odpadky nejrůznějšího druhu. Myslíte, že na to byli lidé tehdy zvyklí a nevadilo jim to? Ale vadilo.
Řemesla na předměstí
Obzvláště zapáchající kožedělná a textilní výroba bývala odsunuta na předměstí, kde obyvatele tolik neobtěžovala. Nikdo nechtěl bydlet ani vedle jatek. Ve městech vznikaly zvláštní uličky, ve kterých se nacházela pouze řeznictví.
Lidé si přesto stěžovali. V roce 1371 obdržela radnice v Yorku stížnost od místních mnichů, že řezníci hází střeva a hlavy zabitých zvířat do řeky přímo u jejich kláštera. Radní to tedy řezníkům zakázali, ale spíš je tím popudili, protože hromady jatečního odpadu se začaly pro změnu kupit u klášterních zdí a bran. Radnice proto vydala nový, tentokrát lépe specifikovaný příkaz: odpad musí být odvážet dále od sídla mnichů. Řezníci napříště zbytky z jatek zahrabávali do země. Tím však jen na místo přilákali toulavé psy a dravé ptáky... (Zdroj: sciencenorway.no)
Albrecht Dürer - Norimberk, 16. století
Radní se tedy snažili, i když to bez kanalizace nebylo jednoduché. V některých městech se objevily snahy zakázat vylévání odpadů do řeky. Pak to ale končilo tak jako v norském Trondheimu, kde všechny stružky odvádějící splašky byly svedeny do obrovské bažiny uprostřed města.
Objevovala se ale také opatření víceméně účinná. Měšťané byli například mnohdy povinni uklízet před svým prahem, aby ulice nebyla jedním velkým hnojištěm. Jinde byli úklidem ulic pověřeni zvláštní pracovníci, často rasové nebo kati. Práce to byla odporná, ale velmi dobře placená.
Toaleta? Kdekoli!
Už ve středověku existovaly veřejné toalety. Například Londýn jich měl v 15. století nejméně dvanáct. Většinou byly umístěny na mostech, aby exkrementy mohly skončit přímo v řece.
Právě řeky se ale nakonec staly velkým zdrojem zápachu a infekcí. Jak městská populace narůstala, situace se stala neudržitelnou. Během industrializace pak do řek ještě navíc proudil veškerý odpad z čerstvě postavených továren, což představovalo i nová rizika pro lidské zdraví. Můžeme se domnívat, že v 19. století býval zápach okolo řek protékajících městy mnohem horší než v období vrcholného středověku. Radnice se poté konečně odhodlaly ke stavbě kanalizace. (Zdroj: www.bbc.co.uk)
