Když osmnáctiletý Michal Demjan překročil s kamarády sovětskou hranici, objevily se před ním hlavně pušek Rudoarmějců. Vojáci chtěli chlapce zastřelit, protože se domnívali, že jde o špiony. "Prosili jsme je, ať to nedělají, že jenom v jejich zemi hledáme práci," vyprávěl Michal Demjan. Lidový komisař jejich přání vyhověl. Obratem je poslal do sibiřského lágru.

V gulagu Michal dvanáct hodin denně kácel stromy a dostával za to denní příděl 75 gramů chleba. K tomu vodovou polévku a večer jednu bramboru. Obzvláště výkonní pracovníci za odměnu občas dostali i kousek ryby. "Byl jsem silný, zvládal jsem to. Ale čtyřicátníci už neměli šanci, ti umírali," vzpomínal na strašlivé podmínky v táboře Michal, kterému k přežití dopomohly šťastné náhody.

Poprvé si přilepšil, když mu dozorci svěřili péči o koně. Ti byli krmeni lépe než vězni, dostávali bohaté porce ovsa, ze kterých si Michal mohl nepozorovaně ubrat i pro sebe.

Celkově se karta obrátila k lepšímu paradoxně poté, co onemocněl. V horečkách se motal okolo kuchyně, aby pro sebe našel mezi odpadky rybí hlavy, když si ho všiml kuchař. Byl to starší muž z Běloruska a měl stejně starého syna, jako byl Michal. S mladíkem soucítil a nabídl mu místo pomocníka v kuchyni.

Po dohodě československé diplomacie se Stalinem byl Michal z tábora propuštěn a připojil se k vojenské jednotce v Buzuluku. Na východní frontě nevědomky bojoval proti vlastnímu otci, kterého maďarské okupační úřady donutily přidat se k wehrmachtu. "Táta mi po válce říkal, že byl na stejných místech jako já. To je osud," komentoval zvláštní situaci Michal.

Po válce se zabydlel v Praze; Podkarpatská Rus připadla Sovětskému svazu, a tam by se už prý za žádnou cenu nevrátil. "To bych byl blázen," říkal.

Michal Demjan si vyzkoušel práci bachaře v českých věznicích, překvapilo ho ale, že v celách potkával své kamarády z fronty. Mnozí z nich se místo uznání a odměny za službu vlasti dočkali obvinění z protistátní činnosti. Politických vězňů přibývalo a Michal systému přestal rozumět. V roce 1949 byl ze služby propuštěn a do důchodu pracoval v pražských papírnách.

Poslední roky života strávil v domově pro válečné veterány ve Střešovicích, kde loni zemřel v úctyhodném věku 98 let.