Náctiletý hrobařem v gulagu: Těžkou práci mi usnadnili vlci, vzpomíná Mikuláš

Stalinova propaganda se všemožně snažila přesvědčit svět, že Sovětský svaz je tím nejlepším a nejbezpečnějším místem pro život. Zároveň ale soudruzi nevěřili, že by to někdo mohl vzít vážně. A tak když rodák z Podkarpatské Rusi Mikuláš Hulín hledal na sovětské straně azyl, označili ho za špiona a odvezli do gulagu

Mikuláš Hulín byl na prahu dospělosti, když v roce 1939 Podkarpatskou Rus obsadili Maďaři. Jeho otec byl zatčen a na následky krutého výslechu zanedlouho zemřel. Mikuláš se dal na útěk.

V Evropě sevřené kleštěmi diktátorských režimů však nebylo míst, kde by se dalo bezpečně schovat. Mikuláš zkusil štěstí u přítele v Protektorátu, ale německá policie ho zatkla už na cestě. Po půl roce věznění nacisté rozhodli o jeho předání maďarským úřadům.

To by pro mladého utečence znamenalo popravu, a tak znovu utekl. Skrýval se v lesích a za stravu a nocleh pomáhal dřevorubcům. V bezpečí ale nebyl ani on, ani jeho chlebodárci. Rozhodl se proto, že požádá o azyl v Sovětském svazu. Viděl fašistické běsnění i násilnosti prováděné Maďary v jeho rodné zemi, a představoval si, že Sovětský svaz vedle toho musí být zaslíbenou krajinou, kde panuje mír a rovnost.

Z naivních nadějí Mikuláš rychle vystřízlivěl. Sovětští policisté jeho vyprávění nevěnovali žádnou pozornost a místo poskytnutí azylu se z něho snažili vytlouct přiznání, že je špionem. Skončil v pracovním táboře na Sibiři, kde dostal za úkol odnášet mrtvé z ošetřovny a zakopávat je mimo tábor.

"Dali mi nějakou tupou sekyrku a malou lopatku, ta se mi potom ještě zlomila, a s tím jsem kopal hroby. Měl jsem strašné mozoly. Hrabal jsem hroby, ale nemohl jsem jít do hloubky, kopal jsem jenom trochu, abych to aspoň přikryl," vyprávěl Mikuláš Hulín po letech.

Jednoho dne s hrůzou zjistil, že jeho mělké hroby rozhrabávají vlci a mrtvoly si odnášejí do lesů. Pak ale uznal, že mu tím vlastně usnadňují práci. Po několika měsících dřiny v gulagu Mikuláš vážil sotva 45 kg a kopání zamrzlé půdy z něj vysávalo poslední energii. "Nakonec mě vlci vítali, když jsem jim nesl další mrtvoly. Jen jsem je formálně přikryl, a oni si už sami posloužili," vzpomínal Mikuláš.

Z gulagu ho vysvobodila československá vojenská mise, která ho dopravila do Buzuluku. Tady Mikuláš prošel vojenským výcvikem a připojil se k československým zahraničním jednotkám, v jejichž řadách bojoval až do konce války.

V bojích sice přišel o nohu, ale přežil a usadil se poblíž Karlových Varů. Ani tehdy však jeho trápení neskončilo. Nastupující komunistický režim neměl v lásce přímé svědky hrůz, které se odehrávaly v sibiřských táborech. Ve vězení Mikuláš skončil ještě jednou. A také přišel o veškerý majetek.

Zůstal ale vojákem a od roku 1975 až do své smrti v roce 2015 žil poklidný život penzisty.